Whisky expedice na legendární ostrov kouře – Islay 2022

V minulém článku jsem vám pomohl naplánovat výlet na Islay. A aby to nezůstalo jen u teorie, rozhodl jsem se sdílet i zkušenosti a zážitky z naší expedice. Byl jsem na Islay! Sen každého milovníka kouřových whisky! Nalijte si tedy nějaký pěkný dram a můžete se se mnou přenést do ikonických palíren plných kouře, milých lidí i nevšedních zážitků…

Doporučené whisky ke čtení: Laphroaig Quarter Cask, Lagavulin 16, Ardbeg 10, Ardbeg Wee Beastie, Bruichladdich Classic Laddie, Port Charlotte 10, Bruichladdich Octomore 10.3, Bowmore 18, Bunnahabhain 12, Bunnahabhain Toiteach A Dha

DEN 1: Laphroaig a Lagavulin 

Na malém ostrůvku se třemi tisíci obyvateli je hned 9 funkčních palíren, z nichž některé jsou doslova ikonické – kdo by nemiloval Lagavulin, Laphroaig, Ardbeg, Bruichladdich či Bowmore? Na první dvě došlo hned v začátku expedice.

Laphroaig

Palírna Laphroaig leží nedaleko přístavního městečka Port Ellen a tak jsme se ani nerozkoukali po ranní dvouhodinové cestě trajektem a už jsme stáli před svatostánkem chrlícím jen tu nejlepší medicínu. Čekala nás tour s názvem „Distillers Wares“, což je nejpodrobnější tour palírnou, zakončená ochutnávkou whisky ze sudů přímo ve skladu. Wow!

Ještě před startem tour jsme stihli fotku před typickou bílou zdí skladu s černým nápisem Laphroaig – must have fotka, kterou si člověk prostě musí udělat. A že je bílá zeď s názvem palírny k vidění téměř ve všech palírnách na Islay! Proč jsou palírny bílé? Na to jsme se ptali v Lagavulinu Iaina McArthura, ale o tom až později.

Samotná tour začala na čas a průvodkyně Alice naši skupinku zhruba 10 lidí vzala nejprve do sladovny. Palírna sama zvládne vyprodukovat zhruba 15 % celkové spotřeby nakouřeného sladu. Zbytek nakupuje v nedaleké sladovně Port Ellen. Přes záparové kádě a krásné kvasné kádě, vyrobené jak jinak než z „daglesky“, jsme se přesunuli do still housu, abychom se chvíli pomodlili u „magnificent seven“, tedy sedmi destilačních kotlů. Alice nás při té příležitosti seznámila s detaily ohledně sbírání jádra a práce se spirit safem. To už jsme byli hodně natěšení na sirup ze zdejší lékárny – warehousu číslo jedna.

Tam byly připravené 3 sudy, ze kterých nás čekala ochutnávka. A bez zbytečných řečí jsme se vrhli na první vzorek: 15letý Laphroaig v sudové síle 52,4 %, vydestilovaný v roce 2007, nejprve 5 let stařený v quarter casku po bourbonu (Maker’s Mark), poté od roku 2012 uložený v sudu po Oloroso Sherry. Neskutečná bomba! Krásně znatelný Laphroaig se spostou kouře, jódu, koření, sušeného ovoce a lesních plodů. Síla ani tak nebyla znát, moc hezky pitelná whisky a v našich srdcích zavládlo velké nadšení. 

Druhým vzorkem byla 17letá whisky v síle 54,8 %, celou dobu stařená ve first fill hogsheadu po bourbonu. Osobně preferuji staření nebo alespoň finish v sherry sudech, ale i tenhle Laphroaig byl opravdu nádherný, poměrně sladký, plný vanilky a kouře. Degustaci ve skladu jsme zakončili 7letou whisky celou dobu stařenou ve virgin francouzském dubu. Zajímavostí byla síla 64,5 % alkoholu.

To je samozřejmě matoucí, pokud víte, že v Laphroaigu (stejně jako všude jinde na Islay kromě Bruichladdichu) standardně ředí newmake před uložením do sudu na klasických 63,5 %. Ano, že whisky stařením může na alkoholu i získat víme, ale k tomu na Islay určitě není klima, takže to pro nás byla malinko záhada. Alice ale rychle vše vysvětlila – v roce 2015 totiž v palírně provedli malý experiment a whisky uložili do sudu v síle 67 %. Měli jsme tak možnost ochutnat opravdu hodně netradiční záležitost. Špatná rozhodně nebyla, ale osobně jsem si jako vítěze zvolil bez velkého překvapení první Laphroaig. V ceně tour byla 250ml skleněná lahvinka, kterou jsme si ze sudu sami naplnili. Doma si tak můžeme nalít sklenku, přenést se zpět do skladu číslo 1 v palírně Laphroaig a zavzpomínat, jak nám tam bylo hezky.

S velkým nadšením, i když trochu smutní, že už jdeme ze skladu pryč, jsme se vrátili do hlavní budovy a tam nás čekal ještě dram na rozloučenou – Laphroaig Cairdeas. Letošní novinka stařená v sudech po bourbonu ve warehousu 1, lahvovaná v síle 52,2 %. Rozloučit jsme se ale ještě nechtěli a v nadšené vlně plné rašeliny jsme si dopluli na bar pro vzorek 28letého Laphroaigu. Aby v tom nebyl nepořádek, tak stál 28 liber, za každý rok libra. Téměř třicetiletá Islay, to není každý den! 

S velkou pokorou a s vědomím toho neuvěřitelného stáří jsem si přivoněl, znovu přivoněl, prohlédl a pozdravil, až jsem nakonec stydlivě ochutnal. 44,4 % alkoholu, kombinace sudů quarter cask, bourbon barrelů a buttů po Oloroso sherry. Očekávání velké, nakonec lehké zklamání? Možná ano, možná jsem čekal moc, možná byla tahle kráska v nevýhodě po tom, co jsem pil předtím samé sudovky, možná jsem na ni neměl den nebo ona neměla náladu na mě. Těžko říct. Jsem rozhodně rád, že jsem ji zkusil, ale pro tuto chvíli jsem odcházel s tím, že věk je skutečně jen číslo. Vzpomínat budu více na svoji sherry bombu ze skladu.

Lagavulin

Po chvíli odpočinku na vstřebání neuvěřitelných zážitků jsme opustili palírnu a pěknou procházkou jsme se přesunuli k dalšímu příběhu naší cesty – čekala nás palírna Lagavulin. A opět! Už příchod k palírně je obrovský zážitek. Člověk to zná z fotek, ale vlastní pohled na palírnu, to je zkrátka něco jiného. Typický červený komín a bílá budova palírny. 

Na programu byl nejprve warehouse tasting s Iainem McArthurem a poté klasická tour palírnou s ochutnávkou. Obvykle by si to dal člověk naopak, ale času na Islay jsme měli málo a tour v palírnách jsme poskládali tak, abychom stihli co nejvíc. Warehouse tasting s legendárním Iainem byl vlastně důvod, proč jsme jeli na Islay už letos. Snad každý whiskař má v hlavě, že by se někdy na ostrov kouře chtěl podívat. I my jsme to tak měli, jen to nebylo v plánu tak brzo. Pak jsem si ale přečetl informaci o tom, že Iain má letos odejít do důchodu a bylo jasno. Warehouse tasting s Iainem prostě musíme zažít! 

O to větší radost jsem měl, když nás pracovnice visitor centra zavedla do skladu a já ho tam viděl stát. Jo! V duchu jsem se mohutně zaradoval, že opravdu zažijeme Iaina. Iain dělá vlastně všechny warehouse tastingy osobně, ale člověk nikdy neví, jestli nebude nemocný, jestli nebude mít dovolenou nebo tak něco. Do skladu nás šla skupinka snad 20 lidí. Posadili jsme se na židle kolem Iaina a ten bez nějakého otálení začal vyprávět. Kdo ho někdy zažil, tak potvrdí, že má vskutku osobitý styl. Měří snad jen metr padesát, má roztomilé kulaté bříško, šedivé vlasy, které jakoby mu vyfoukal vítr, spodní zuby se rády ukazují světu a jeho výraz vám dává tušit, že ten pán se už v životě hodně nadřel. Přesto ten den, snad už pomiliónté ve své kariéře, se Iain nebojácně pustil do dalšího představení s jediným cílem – jak on sám říká – „to make people happy“. 

Mluvil hodně nahlas, tak, aby ho každý dobře slyšel. Nejprve nám představil portfolio Lagavulinu a pak nám sdělil, co budeme degustovat. Když jako poslední vzorek uvedl 25letý Lagavulin, nevěřili jsme vlastním uším. Vtipně pak dodal, že láhev ve visitor centru stojí 2 000 liber, takže je dobře, že jsme šli na warehouse tasting za 38 liber. A smál se. On sám by si prý láhev 25letého Lagavulinu za 2 000 liber nikdy nekoupil. 

Nicméně začali jsme 12letým Lagavulinem v síle 57,7 %, který zrál v prvně plněném dubovém sudu, druhým vzorkem byl 9letý Lagavulin, kterému Iain říká Baby Lagavulin. Ten zrál v podruhé plněném bourbonovém sudu a měl 58 %. A třetím vzorkem byl pak opět 12letý Lagavulin, ovšem v síle 51 % a zrání v evropském dubu. Upřímně, s klukama jsme se shodli, že ani jeden z prvních tří vzorků nás příliš neoslovil. V žádném případě to nebyly vzorky špatné, připomněly mi klasický 8letý Lagavulin, který je součástí core range. Plno kouře, svěžest, ovoce… Ale postrádalo to trochu té „Laga16 mohutnosti“, jestli víte, co myslím. 

Čtvrtý vzorek už mně osobně hodně chutnal. 17letý Lagavulin ze sherry buttu v síle 49,6 % byl famózní. Konečně! Tohle jsem chtěl, tohle jsem tady čekal. Krásně plná whisky s přívalem chutí, kde z kouře vykukovalo uzené, bujon, koření, suchost sherry, trochu čokolády a rozinek. Paráda! Poslední vzorek nás pak kompletně poslal do Lagavulinového nebe. 25letý Lagavulin plně stařený v sherry v síle 51,6 % ještě překonal sedmnáctku. Ano, jak jsme se přesvědčili v Laphroaigu, věk je jen číslo. Tady jsme si ale zase říkali, že čas prostě „neoblafneš“ a pětadvacítka byla zkrátka o parník nejlepším vzorkem. Proti 17leté byla ještě mnohem mohutnější, uhlazenější, kouř možná ještě malinko ustoupil ostatním chutím. Byl z toho cítit takový ten starý sklep, jak se říká… Tohle jsme chtěli pít už navěky. 

Během nachutnávání jsem si všiml sudu, na kterém byl nápis „Ian McArthur“, a tak jsem se Iaina zeptal, jestli je to jeho sud. „Vypadám jako milionář?“ odpověděl Iain a se smíchem dodal, že navíc to není ani jeho jméno. Malinko jsem si u něj šplhnul, když jsem správně podotknul, že tam chybí písmenko „i“. „Jak to víš?“ zeptal se. „No, prostě vím, jak se jmenujete. Jste legenda!“ odpověděl jsem a tetelil se blahem. A je to pravda, Iain prostě je legenda. 52 let pracovat pro Lagavulin, to je pěkná dávka let a opravdová věrnost značce. Když jsem se ho pak ptal, jestli skutečně půjde letos do důchodu, tak jen rozpažil se slovy „you never know“ a zase se smál. Údajně ho Diageo ještě nechce pustit. Než jsme opustili sklad, museli jsme se s ním vyfotit. Chvíli jsme si pak povídali, až všichni ostatní ze skladu odešli. Iain se pak zeptal, jestli chceme ještě dram. „No samozřejmě!“, odpovědeli jsme sborově. Iain se jen rozhlédl, šel zavřít dveře skladu a v tajnosti nám nalil. Byli jsme v nebi. Warehouse tasting s legendou vyšel mimořádně!

A co nám tedy Iain odpověděl, když jsme se ho ptali, proč jsou snad všechny palírny na Islay natřené na bílo? „Protože to je hezký, ne?“ a nezapomněl svou odpověď doplnit o svůj rozkošný smích.

Den ale ještě nekončil a nás čekala klasická tour palírnou s ochutnávkou. Při čekání ve visitor centru, kde je jen malý obchůdek a bar, jsme zjistili, že bar je mimořádně uzavřen. Hned po chvíli jsme pochopili proč. Kolem nás totiž prošel Nick Offerman. Kdo sledujete Lagavulin a jeho sociální sítě, určitě tohoto amerického herce znáte. Jeho spoty s Lagavulinem jsou fakt vtipné a nápadité, naposledy jste mohli vidět sérii videí ke dni otců. Určitě si je najděte. A právě ten den se v baru točily další spoty. 

Nevadí, chvíli čekání jsme tedy strávili v obchůdku. Klasická tour začínala v 15:30 a měla končit v  17 hodin. Po necelých deseti minutách, zrovna když nám průvodce vysvětloval sladování, přišel nějaký chlápek, že je od filmu a jestli bychom jim na 15 minut nešli udělat komparz… Haha, no jasně! Proč ne! Tour jsme tedy přerušili a naše skupina zhruba 15 lidí šla točit reklamu. Do ruky nám dali glencairn s whisky. „Super, tak tohle je príma!“ pomysleli jsme si. Po přivonění ale přišlo zklamání, ve sklence byla jen voda obarvená karamelem. Z 15 minut byla nakonec snad hodina a čtvrt. Byla to ale zajímavá zkušenost, nahlédnout do zákulisí natáčení spotu. Nick je opravdu vtipný chlapík a pořád dělal nějaké srandičky. Součástí natáčení byli i reální zaměstnanci Lagavulinu, včetně Iaina, takže další hodinka v jeho blízkosti utekla rychle. 

Někdy kolem páté hodiny, kdy měla tour končit, bylo natáčení hotové a my jsme se mohli vrátit k naší prohlídce. Ta ale nepokračovala tam, kde skončila. Místo toho jsme vše přeskočili a zamířili rovnou na závěrečný tasting. Škoda, ale zase jsme zažili něco opravdu nevšedního. Takže jsme ani nebyli nijak naštvaní, naopak. Přesto hned v úvodu tastingu přišla vedoucí visitor centra, všem nám poděkovala, že jsme byli součástí natáčení, a sdělila nám, že naše tour bude plně refundovaná. A k tomu jako poděkování postavila vedle 3 lahví k degustaci ještě čtvrtou, bonusovou. A k našemu obrovskému nadšení to byla Diageo edice 26letého Lagavulinu! No do pr… Ono snad došlo v palírně k výbuchu a my jsme fakt v nebi. 

Náš čas v palírně Lagavulin snad nemohl být lepší. Ale pěkně popořadě. Prvním vzorkem byl klasický 8letý Lagavulin. Známe. Následoval Lagavulin Distillery Exclusive, což je limitka pouze pro obchod v palírně. Byl to mix 8letého, 12letého a 15letého Lagavulinu, které zrály ve first fill bourbonu a refill bourbonu, a to v síle 53,5 %. A nebylo to vůbec špatné! Jako milovník sherry sudů jsem musel uznat, že i se sudy po bourbonu se dá udělat hodně parády. Následoval 12letý Lagavulin v síle 57,7 % v limitovaném počtu 6000 lahví, který zrál 10 let v refill bourbon sudech a 2 roky dozrával ve virgin oaku. „Not bad, not bad…“ pomyslel jsem si, ale v hlavě už mi tančila ta šestadvacítka! Dámy a pánové, jdeme na to. Tohle je 26letý Lagavulin v síle 44,2 %, který zrál v kombinaci sudů first fill PX a seasoned sherry. Co vám budu povídat. Byla to nádhera! Ten věk v tom prostě je. Zase ten starý sklep, kouř hodně decentní, asi už se po těch letech moc nechtěl vytahovat. Krásně mohutná whisky, pěkně zakulacená s trochou koření, černého rybízu, ostružin, dubových tónů a moc pěkné sherry suchosti. Za mě naprostá pecka a rozhodně vítěz prvního dne na Islay. Až jsem si zase vzpomněl na ten 28letý Laphroaig, chudák.

Nedá se ani popsat, jak jsme byli z celého dne nadšení. Z palírny jsme odcházeli někdy po šesté hodině a večer jsme už jen plni dojmů zneutralizovali chuťové pohárky na další den – pivem (to nás naučil Vašek Rout, díky Vašku).

Den 2: Ardbeg, Kilchoman a Bruichladdich 

Do druhého dne jsme se probouzeli s velkým nadšením a plni těch neskutečných zážitků z prvního dne na Islay. Ne, večer u pivka nestačil, ještě ráno u snídaně jsme znovu a znovu museli probírat neuvěřitelnou tour v Lagavulinu. Hned po ranní kávě už jsme však v hlavě ladili notu středečního punku! Před námi byla totiž tour v Ardbegu. Osobně mě trochu mrzelo, že nás čekala jen „obyčejná“ tour za 12 liber, ale časově to zkrátka nešlo zvládnout jinak. I když, na druhou stranu, přeci žádná tour Islay palírnou není obyčejná! Nota bene když se jde do Ardbegu! 

Ardbeg

A opět ten příjezd k palírně – to člověku vždycky málem ukápne slza. Všechno to znáte z fotek, láhve už máte nakoukané a třeba o té palírně i něco málo víte, ale ten pocit, když sjíždíte z kopce k pobřeží a z dálky vás zdraví tři pagody, to si prostě říkáte, jakou máte kliku. „No ty kokso, my jsme v Ardbegu! Je to možný?!“ pomyslel jsem si a zklamání z obyčejné tour bylo to tam.

Palírna Ardbeg je moc fajn už kvůli tomu „náměstíčku“, na kterém se nachází parádní food truck. Malá dodávka předělaná do stylu Ardbeg se může po tour hodit, a tak se určitě stavte na polévku, sendvič, párek v rohlíku nebo trhané vepřové. Nabídka je slušná a vzhledem k tomu, kolik je na jihu ostrova Islay možností, kde se dá najíst (asi tak tři), vás tady pravděpodobně nějaká svačina či oběd čeká. Obchůdek ve visitor centru pak nabízí bohatý merch a samozřejmě nějakou tu lahvinku. 

Možná to ve výsledku způsobila jedna z posledních vydaných lahví – Ardbeg Ardcore – ale já mám tuhle palírnu tak nějak zaškatulkovanou jako trochu pankáče. Proto mě ani nijak nepřekvapilo, když nám byl průvodcem něžný hubený blonďáček. Pankáči nesoudí podle vzhledu a tenhle kluk byl jako průvodce super. Věděl toho opravdu hodně a byl zábavný. Klidně bych s ním po tour skočil na pivko pokecat o whisky. 

Provedl nás postupně celým procesem výroby, slad si údajně nechávají nakuřovat v Port Ellen na 55 PPM, a ukázal nám místní mlýn Robert Boby z roku 1921. Nebyl to Porteus, ale Robert Boby mill, nicméně ve dvou palírnách nám vyprávěli o chlápkovi jménem Ronnie Lee, který dělá údržbu těchto mlýnů snad ve všech palírnách na Islay. A nejspíš má docela lehkou práci. Vždycky přijde, udělá revizi, vyinkasuje prachy a zas ho nějakou dobu nevidí. Mlýny jsou v podstatě nerozbitné a jen výjimečně se mění některé jejich části. Proto taky firma Porteus zkrachovala, dodala mlýny všude kam mohla a protože se nikde žádný nerozbil, neměli dál co dělat. Tragikomický osud… příště by to asi chtělo vmontovat nějakou tu speciální součástku s krátkou životností.

Nový still house, který byl slavnostně otevřen v dubnu loňského roku, byl jediným místem, kde se nesmělo fotit, což jsem samozřejmě dodržel. Ale je nádherný, s velkým oknem, kterým místní stillman Drew sleduje vlnobití, když chvilku nemá co na práci. Zcela nová budova na břehu Atlantiku byla reakcí na stále se zvyšující poptávku po místní medicíně a nové kotle byly vytvořeny jako přesná kopie těch starých. Palírna má nyní k dispozici dva wash-stilly a dva spirit-stilly. To dopoledne byla relativně zima, a tak bylo fajn se chvíli ohřát v krásných prostorách stillhousu, nicméně v každé palírně je ještě jedna lepší věc na zahřátí. A nemyslím záparovou káď, ale samozřejmě whisky! A tak jsme se rozloučili s kotlíky a vyrazili zpět do visitor centra dát si nějaký ten dram.

Na to, že se tour jmenuje „Tour and Wee Taste“, tak to úplně nebylo wee (tohle slovíčko se ve Skotsku používá pro něco maličkého). Očekával jsem na závěr klasickou desítku a nebo možná Wee Beastie, což by se hezky odráželo v názvu samotné tour, ale ne. I tady se k našemu překvapení slušně vytáhli, pankáči. Nejdříve jsme dostali Ardbeg 8 For Discussion. Limitka určená výhradně pro členy Ardbeg Committee je osmiletá whisky v síle 50,8 %, která vás jako správný Ardbeg pěkně nakope do koulí. Spousta fenolů, potom facka zauzeným barbecue a nakonec trochu sladkosti na usmíření. Vůbec to nebylo zlé a byl jsem osobně nadšený, že jsme v základní tour dostali takový dram. Jenže to nebylo vše dámy a pánové. 

Blonďák přispěchal a už nám do malých glencairnů naléval panáka devatenáctky! „Jako fakt?“, udiveně se ho ptám, když mi to nalévá. Pojďme si říct, že v tour za 12 liber dostat kromě hodinové procházky palírnou ještě takovéhle dva dramy, to bylo moc příjemné a rozhodně nečekané. Ardbeg 19 Traigh Bhan je nejstarší vydání v základní řadě palírny. Každý rok je nový batch a každý rok má být malinko jiný. Trojka byla lahvována loni v síle 46,2 % a byla skvělá! Příjemný kouř doplnila mořská slanost, vanilka a pepř, na závěr více sladkosti s vanilkou a karamelem. Jo, tohle bych mohl pít. Díky čau!

Kilchoman

Tour v Ardbegu tedy předčila naše očekávání a s přiblblými úsměvy jsme opustili visitor centrum. Ne v každé palírně je možnost se najíst, přesto jsme místní truck vynechali. Řekli jsme si, že se přesuneme do palírny Kilchoman, kde je také vyhlášená restaurace. Bylo asi půl 12 a cesta do Kilchomanu zabere zhruba tři čtvrtě hodinky. Bohužel  jsme neměli zamluvenou žádnou tour, protože by se prostě časově nevešla. Ve dvě hodiny už jsme totiž měli být nastoupení v Bruichladdichu. 

Čas v druhé nejmladší fungující palírně na Islay jsme tak chtěli strávit obědem a případně nějakým dramem. To bychom ale nesměli být tvůrci The Whisky Game. Nechci se o hře nějak více rozepisovat, ale kdo zná, ví, kdo nezná, snadno si najde. Během vývoje hry jsme v kontaktu s mnoha lidmi z whisky průmyslu i ze samotných palíren. A lidi z palíren jsou prostě hrozně milí a fajn. Stejně tak místní brand manažerka Antea Allegro. Té jsme psali, že budeme v palírně, ale že nemáme tour, protože se nám tam časově nevleze, ale rádi bychom jí alespoň pozdravili a pokecali. Sice ten den nebyla osobně v palírně, ale hned nám domluvila alespoň flight! Dle jejích slov tzv. „from the archive“. 

Byli jsme tedy více než mile překvapeni, když se nás po příjezdu ujala usměvavá pracovnice visitor centra a nalila nám flight 8 úžasných dramů. Nejprve jsme vyzkoušeli dva různé new maky v síle 63,5 %. Jeden vypálený ze sladu, který si Kilchoman palírna sama připravuje a nakuřuje na 20 PPM. A pak druhý, výrazně nakouřenější, ze sladovny Port Ellen, kde si palírna objednává slad nakouřený na 50 PPM. Rozdíl byl více než znatelný. Následovala whisky Kilchoman 100% Islay Barley – whisky bez udání věku (ale bylo nám řečeno, že whisky mají minimálně 9 let), namíchaná ze 26 barelů po bourbonu a 7 buttů po Oloroso sherry, pro kterou palírna použila svůj slad (20 PPM) a nalahvovala v síle 50 %. Následovala Kilchoman Madeira, whisky ze sudů po Madeiře ze sladu z Port Ellenu (50 PPM) se stářím minimálně 5 let a v síle rovněž 50 %. Oproti první whisky mi tahle chutnala mnohem víc, ačkoliv byla podstatně mladší. Přišlo mi, že měla mnohem více vrstev, samozřejmě víc kouře a méně čerstvého ovoce, za to více koření, rozinek a čokolády. Pátým dramem byla whisky Kilchoman Loch Gorm, kterou už jsem předtím měl a která mi osobně velmi chutná. 22 Oloroso buttů, síla 46 %, Port Ellen slad 50 PPM a minimum 5 let v sudech. Následoval panák Kilchomanu Small Batch, pro který palírna použila 70 % sudů po bourbonu, 5 % sudů po Oloroso sherry a 25 % STR sudů po červeném víně. Nakouření 50 PPM a lahví vzniklo 1260. Let nad palírnou Kilchoman jsme zakončili dvěma Distillery Exclusive whiskami. Distillery Exclusive 11y single cask, bourbon barel 55,3 % a Distillery Exclusive single cask, 6 let v bourbon sudech a poté finish 7 měsíců v portském, nakonec lahvováno v síle 55,9 %. A právě poslední byla whisky, kterou jsem si nakonec koupil domů. Jednak mi moc chutnala a také byla lahvována 4. 5. toho roku. A 4. května mám narozeniny, takže se mi to tak celkově líbilo a byla to moc příjemná sladká tečka za místním rozjímáním. 

Bruichladdich

Flight byl skvělý, akorát se nám jaksi protáhl a prohlídka Bruichladdichu se nebezpečně přiblížila. Proto jsme si nakonec koupili pouze sendviče s sebou a jeli honem směr jih do palírny se psíma koulema (jak praví jejich motto – Clachan a Choin). Sendviče jsme do sebe natlačili – takhle rychle jsem snad nikdy nic nesnědl – a už jsme zase očumovali merch ve visitor centru. 

Mají toho hodně, ať už jste fandové Bruichladdichu, Port Charlotte, Octomoru nebo ginu The Botanist, vyberete si. A taky mají hodně věcí pro cyklisty. Je to trochu s podivem, když na Islay asi moc slunečných dní v roce nemají, ale cyklistika je tu zdá se běžnou součástí zamračených dnů.

Klasická tour od dvou hodin začala s menším zpožděním, a jak je již v očekávání každého návštěvníka, začíná se hezky na začátku všech procesů výroby. V palírně Bruichladdich je to mletí. Kdo byl někdy v téhle tyrkysové palírně, tak potvrdí, že to je skutečné muzeum. Ne, že by ostatní palírny byly nějaké super moderní, na Islay jsou hodně tradiční všude, ale Bruichladdich, to je ještě jinej level. Tam je nejmodernější asi platební terminál ve visitor centru. Jinak všude akorát tabule a křída. To jsou místní počítače. 

Mlýn Robert Boby opět více než stoletý (1881), tradiční záparová káď rake-and-plough otevřená, takže je vše krásně vidět. Dřevěné washbacky jsou samozřejmostí a vrchol umění podepisují malé černé destilační kotle. Palírna Bruichladdich je jedinou palírnou, kde neředí whisky před stáčením do sudu na 63,5 %, ale nechávají destilát v plné síle. Tradice a historie na vás prostě dýchá během celé tour, a dech je to příjemný, takový s whisky oparem, to máme rádi. 

Závěrečný tasting se odehrál ve visitor centru, kde jsme měli možnost ochutnat Bruichladdich Bere Barley, desetiletou whisky z nenakouřeného sladu v síle 50 %, která zrála v sudech po bourbonu. Upřímně, nenakouřený Bruichladdich mám docela rád. Classic Laddie je skvělá whisky a je fajn ochutnat drsnou Islay whisky nahatou – nezahalenou v husté fenolové dece. Bere Barley byla taky fajn. Takové krátké poležení v trávě na okraji útesů, zaposlouchat se do vlnobití a nasát slaný vzduch, přitom zakousnout vanilkový rohlíček a chvíli si odpočinout, než zase dorazí všechny ty fenolové bestie a ten trávníček vám rozkopou… A přišly! 

Klasická Port Charlotte 10 vždycky potěší, a tak jsme se s ní ze známosti pomazlili. Posledním dramem pak byla Port Charlotte RVS:01, 17letá distillery exclusive whisky se zráním ve first fill sudech po Rivesaltes. Nejsem příliš odborník na vína, a tak jsme museli počkat, až nám paní vysvětlí, že jde o speciální francouzské víno. Po přivonění jsme museli opět zpozornět. Tohle byla opravdu pecka! Trochu nás to probralo z té napité Port Charlotte a nálada se rázem změnila z „jojo, tohle známe, dobrý to máte no“ na „takže dobrý den, pánové, a věnujte mi prosím pozornost“. Krása! Malinko mi to připomnělo MRC:01, kterou mám doma a kterou mám za naprosto skvělou kouřovku. Pěkně to drhlo na jazyku, příjemně vyvážená sladkost a kouř. A voněla jak blázen. No úplně mám na ni znova chuť. Takové přezrálé ovoce s vínem na fenolové kůře! 

A den ještě nebyl u konce. Na programu byl po krátké pauze warehouse tasting. Ujala se nás mladší holčina v černé mikině s kapucí Octomore. Ještě před odchodem do skladu tam kolegyně vtipkovaly, že to zase bude na dýl. A bylo. Ruby, naše průvodkyně, nás zavedla do skladu kolem žluté ponorky. Příběh ponorky je prý takový, že ji jednoho dne našli pracovníci palírny na mělčině. Kontaktovali námořnictvo, jestli to není jejich ponorka, ale ti jim řekli, že není. A tak si ji takto v palírně vystavili. Jenomže po čase se z námořnictva znovu ozvali, že teda ano, je to jejich ponorka. To je trochu divný, no dobře. Takže ponorku museli odevzdat. V palírně se jim ale tak zalíbila, že Jim koupil někde na Amazonu stejnou (nebo podobnou) a natřeli ji na žluto. Od té doby je prostě v Bruichladdichu ponorka. 

Ale zpět k naší cestě za poznáním. Ve warehousu jsme si sedli a Ruby nás seznámila se sudy, se kterými si v následující hodince budeme tykat. 17letá Laddie v síle 62 % z first fill bourbonu, Port Charlotte 9letá v síle 61,7 % se zráním v bourbonu a finišem po Sauternes a svatou trojici uzavřel 13letý Octomore 8.2 ze sudu po Amarone. Asi si dovedete představit, že jsme znova byli v úžasu. Ostatně, být v úžasu, to je tady asi normální stav. Wow, tak pojďme na to. A protože podle slov samotné Ruby je ona při nalévání z valinche příliš „heavy handed“, máme si to nalít ze sudů navzájem. A vybrala prvního dobrovolníka, který vzal do ruky valinch a začal všem postupně lít do sklenky. Na té byla ryska, ale nepovedlo se mu to snad ani jednou a odešli jsme všichni s téměř deckou. Ruby se jen smála a bylo jí to jedno. Tak to byla slušná porce Laddie. 

Všichni jsme dostali také tři miniaturky, takže ať už jsme byli řidiči či nikoliv, bohatě nám ty lampy stačily na to, abychom si vzali vzorek domů a ještě nám zbylo ve sklence víc než velký panák! Whisky byla super. Taková klasická Laddie, ale na steroidech. Plno vanilky, mořské soli a květinových tónů, nádherně jemné a přitom strašně moc chuti! To byla mohutná bourbonovka teda! 

Bez váhání jsem se přihlásil jako dobrovolník, co bude ostatním nalévat ze sudu číslo 2. A protože bylo vidět, jaký punk se tam odehrává, neváhal jsem všem nalít ještě větší lampy. Lidi, já nevím, kolik se vlastně vejde celkem do klasické copity, ale tohle bylo fakt moooc whisky. Však máme whisky rádi. Port Charlotte byla rovněž famózní! Spousta uzeného kouře, meruněk, přezrálých jablek, možná trochu vanilky a karamelu. Tohle se dalo krásně pít. Ruby nás upozornila, že v sudu už není tak moc whisky, tak abychom se nelekli, když ve sklence budeme mít i trochu reziduí. A protože jsme ten sud snad dopili, můj vzorek byl fakt plný zbytků vypáleného sudu. „Fajn, tak dneska se tady i najím“, řekl jsem si a statečně schroupal spálené dřevo. 

Když se pak Ruby zeptala, kdo chce nalívat Octomore z posledního sudu, jedna mladá Američanka bez váhaní ukázala na mě vykřikla: „Him! I love his pour!“ A bylo jasno, šel jsem si to zase oddřít. A opět jsem byl více než štědrý. Když jsem nalil poslední lampu rašeliny, usadil jsem se zpět na místo a koncert ve skladu vygradoval. Wow!!! Octomore nás totálně odrovnal! A tím nemyslím, že jsme odpadli v opojení alkoholu, i když ani k tomu už nebylo daleko. Myslím tím to, jak moc nám to chutnalo. To byla prostě úplná bomba! Taková smršť chutí, která se z toho na nás vyvalila. Taková mohutnost! Kouře bylo samozřejmě více než požehnaně, pořád to byl Octomore, ale dostalo se nám i mnoho dalších chutí – sladkost přezrálého ovoce, trochu citrusů, černého pepře a dubových tónů s vanilkou. Všechno krásně zauzené. A všechno velmi výrazné, na nedostatek chuti si tady nešlo stěžovat. Tohle si budeme dlouho pamatovat!

Ve velmi uvolněné atmosféře asi tak šestnáctého panáku dne jsme debatovali, radostí se šklebili jeden na druhého a prostě a jednoduše nám bylo hezky. Ruby nám vyprávěla opilecké historky, ta Američanka (ta co mě nekompromisně vybrala pro třetí nalévání ze sudu) nám zase vyprávěla jak se málem utopila a od té doby žije naplno. Bylo to fajn, čas utekl velmi rychle a namísto 17. hodiny, kdy mělo představení končit, jsme se zpět do visitor centra dobelhali tak za deset šest. 

I když standardně bylo už zavřeno, nechali nás ještě v krátkosti projít obchod. Koupil jsem si tričko Bruichladdich, abych měl co na sebe a taky whisky, abych měl co do sebe. Na výběr byly kromě standardní produkce i dvě lahvinky ze sudu – tzv. Valinche. Jednou z nich byla 17letá Port Charlotte, kterou jsme chutnali v klasické tour a která nám moc chutnala. Druhý byl nenakouřený 8letý Bruichladdich stařený v sudu po Pedro Ximenez. Půllitrovka v síle 62,7 % za 75 liber. Byl jsem rozhodnutý pro 17letý Port Charlotte, ale zkusil jsem Ruby, jestli bych nemohl jen trochu ochutnat toho PXka. Standard to asi není, ale protože ten večer se nesl v docela slušně punkovém duchu, tak mi trochu nalila. A sakra! Byl jsem vážně rozhodnutý pro tu Port Charlotte, jenom v tu chvíli… V tu chvíli, kdy jsem se napil, se všechno změnilo. Fakt nevím proč. Jestli to bylo tím, že po tom fenolovém heavy metalu ve skladu bylo tohle krásný jemný pohlazení, nebo to fakt je tak dobrý! 

No prostě jsem se v tu chvíli rozhodl čistě a jen na základě chuti a bez zaváhání jsem ukázal na sud s PXkem. Ostatně, jen podle chuti bychom se asi stejně měli rozhodovat vždy, no ne? Jasně, 17letá Port Charlotte a vedle nenakouřený 8letý Bruichladdich – kdybych ani jednu nechutnal, nejspíš by byla 17ka jasná volba. Ale v ten den, v tu hodinu a hlavně po nachutnání jsem byl jasně rozhodnutý a spokojeně jsem nad místní vymožeností – platebním terminálem – mávnul kartou. Láhev jsem si samozřejmě sám stočil, nalepil etiketu a Ruby pomocí fénu značky Black and Decker přičarovala na hrdlo hliníkovou čepičku. Kamarád Honza si pak plnil svou a na vlně punku ho Ruby nechala, ať si s fénem pohraje sám. No co vám mám povídat. Má to hrozný a vůbec mu to nepřiléhá k lahvi. Museli jsme se mu fakt smát. Ale vlastně to krásně vystihlo celý náš den. Punk!

Večer jsme měli rezervaci na večeři v hotelu Port Charlotte, kde jsme se konečně pořádně najedli a trochu se napravili, zamávali Američance, která toho asi měla už opravdu dost a na místo slibovaného panáka si šla už někdy po osmé lehnout. My jsme dali pár piv, poslechli živou muziku a celkem brzo to taky zapíchli. Jojo, ten den to bylo ale překrásné pokouřeníčko. A opět spousta velmi silných zážitků, na které budeme po večerech u sklenky PXka vzpomínat.

Den 3: Bowmore, Bunnahabhain a Ardnahoe

Po náročném odpoledni v Bruichladdichu bylo vstávání o něco těžší než obvykle, ale nejsme tady na wellness pobytu a tak si vyspávání do desíti necháváme na doma a svižně vyskakujeme z postele s vidinou pořádné snídaně a dalších životních whisky zážitků hned poté. Na programu našeho třetího a posledního dne na Islay byla návštěva palírny Bowmore s degustací ve warehousu, Bunnahabhain taktéž s warehouse tastingem a nakonec Ardnahoe na čumendu. S takovým programem se hned vstává pěkně, co myslíte?

Bowmore

Do palírny Bowmore, nejstarší palírny na Islay, jsme dorazili včas a kratochvílí před startem degustace byla, jak jinak, obhlídka místního visitor centra s obchůdkem. Joo, očumováním lahví se dá strávit i mnohem déle, ale přesně v deset hodin už nás svolávala Margaret. Čekala nás naše nejdražší tour ze všech s dlouhým názvem „Vaults Secrets Tour: In-depth Distillery Tour with Warehouse Experience“. 

Tour za 80 liber není nejdražší na ostrově. Ještě více si připlatíte za nejlepší tour v Ardbegu, ale tam my jsme ušetřili, a tak jsme byli na Margaret a její show pěkně nažhavení. Osobně jsem dlouhou dobu mého whisky života Bowmore trochu přehlížel. Nebo spíš, než že bych se mu záměrně vyhýbal, měl jsem na něj asi smůlu a mockrát jsem ho v nějaké té degustaci nezažil. Až jednou se objevila v jedné degustaci klasická Bowmore 10 Dark and Intense, a pane jo, to mě moc bavilo. Navíc litrovka snad za 9 stovek, to se okamžitě zařadilo mezi mé top whisky, co se poměru ceny a muziky týče. Netrvalo dlouho a už jsem kupoval Bowmore 18… pak zkoušel nějaké ty Aston Martiny a začal pokukovat po starších paničkách z městečka Bowmore, hlavního města ostrova. Tím chci jen říct, že na Bowmory jsem se moc těšil.

A jelikož v Bowmoru si sladují, nemohla tour začít jinde než na podlaze sladovny. Margaret nám vysvětlila, jak se věci mají a pak nám předvedla práci s obracečkou ječmene. S nadšením jsme i my využili pobídku a fyzicky náročnou práci si vyzkoušeli. Kdo to zkusil, tak potvrdí, že to je vážně dost makačka a představa, že tohle budu dělat celý den… Navíc bez drammingu? 

V zimě prý navíc slad nerozprostírají rovnoměrně po podlaze, ale formují do malých kupiček, aby se slad „mazlil“ a tím zahříval. Asi pět schodů nad sladovnou jsme prošli do kilnu. Perforovaný plát, přes který proniká kouř, ale zrno jím nepropadne, držel i naší skupinku nad pecí a my jsme mohli bez obav poslouchat vyprávění o nakuřování sladu. Ten má hodnotu nakouření asi 20-30PPM a je to směs jejich vlastnoručně připraveného sladu a nakoupeného ze sladovny Simpsons Malt. 

Pokud jde o rašelinu, je zajímavé, jak ji v Bowmoru získávají. Údajně pouze udělají malé otvory do horní vrstvy (ta se stejně napoužívá) a přes ně jsou schopni těžit nižší vrstvy. Jsou tak maximálně šetrní. Je pravda, že tvar té vytěžené rašeliny byl zvláštní – takové nudličky to byly. Kolem mlýnu Porteus z roku 1866 jsme se pomalu prošli kolem záparových kádí, kam jsme mohli nahlédnout na zkrápění sladiny. 

Zajímavostí byly dva kopačáky v kýblích v rohu místnosti. Margaret nám vysvětlila, že si s tím kluci vážně nekopou, ale míče se používají při čištění potrubí. Pobavení jsme prošli až ke krásným dřevěným kvasným kádím. Ty jsou pojmenované podle majitelů palírny v průběhu její existence a my jsme tak slyšeli hned několik příběhů o jejich životech. Destilační kotle v Bowmoru jsou krásné a ne zrovna malinké. Dva třicetitisícové washstilly a dva zhruba patnáctitisícové spirit stilly seřazené v řadě před spirit safem měly napilno. A tak jsme je po krátkém pozdravení a pohlazení opustili a se slinami v ústech zamířili k východu ze stillhousu. 

Kolem nově dovezených barelů po bourbonu (můžete si tipnout, z jaké americké palírny asi pochází, když víte, že vlastníkem palírny Bowmore je Beam Suntory) jsme došli až k místní svatyni. Legendární Vaults No.1! „ Joo! Vážně tam půjdeme“, zaradoval jsem se. Tenhle starý dunage warehouse je nejstarším skladem whisky v celém Skotsku a zajímavostí je rovněž to, že v době přílivu je podlaha skladu de facto metr pod hladinou moře. Obrázek černých dveří s bílým nápisem No. 1 Vaults, které jsou uzamčené masivním starým rezavým zámkem známe snad všichni. Je to prostě krása. A samozřejmě, ve skladu leží ty největší poklady, tak je potřeba je náležitě chránit. Proto bylo trochu překvapením, když jsme tam přišli a dveře nezamčené a dokořán. A víte co, ani jsem se nedivil. Oni prostě v těch skotských palírnách jsou takoví. Moc to nikde nezamykají, nehlídají. Až jsem si vzpomněl, jak jsme si jednou udělali sami prohlídku v palírně Balvenie, kde rovněž bylo vše otevřeno dokořán, nikde nikdo, a tak se mírně zawhiskovaný Vašek Rout neohroženě jal nám udělat VIP prohlídku. Ale to už je jiný příběh.

Do skladu jsme tedy vstoupili celkem bez problémů, i když musím uvést na pravou míru jednu věc: kousek za těmi legendárními dveřmi byla ještě mříž, takže k nasávání ze sudů by se člověk stejně nedostal. Margaret, která pracuje v palírně Bowmore už 23 let, je zároveň partnerkou Davida Turnera, distillery managera. Dozvěděli jsme se tak i zajímavosti ze zákulisí historie palírny. Třeba si dovolila rýpnout do legendárního Jima McEwana. Údajně prý v čase, kdy působil v palírně jako distillery manager, destiloval příliš rychle, a tak jsou whisky z té doby… no údajně ne tak dobré jako by mohly být. Jedním dechem ale doplnila, že v té době šlo zejména o whisky do blendů, a tak k tomu byl tlačen. 

No dovolila si dost, kdo to kdy viděl opírat se do modly – nejspíš největšího velikána skotské whisky. Byla to s jistotou první a jediná „špatná“ věc, co jsem kdy o Jimovi slyšel, takže mě to trochu rozhodilo, ale vlastně o moc nešlo a kdo ví, jak to bylo. „Nebudu si tím kazit náladu, však jdeme degustovat whisky ze sudů ve Vaults no.1!“ hodil jsem sám sebe zpět do pohodindy. 

V rohu skladu na nás za mřížemi s nápisem „Vaults No 1 tasting room“, v takové cele, čekaly na seznámení tři sudy. A všechno pěkně uzrálé whisky. Bowmore 2003, 19letá whisky stařená v hogsheadu po bourbonu Jim Beam, sud 855 v síle 53 % - první dámička k tanci. Opět, už poněkolikáté na Islay, jsem byl překvapen, jak může být whisky čistě po bourbonu skvělá! „Mňam, to snad není možný!“ Fakt, sám sobě bych přeci nelhal. Krásně plná whisky s takovou pěknou rovnováhou kouře, vanilky, rozinek, přezrálých jablek, snad až trochu exotického ovoce. Byl jsem opravdu moc překvapený tím, jak dobrý to je. Jenomže. Vzorek číslo dvě a jsme úúúplně jinde!

Velký skok. Bowmore 1999, 23letá whisky v barrique po francouzském víně, sud 2304 v síle 47,2 % byla prostě jinde. Mnohem více chuti, tohle byl Bowmore, na který jsem se těšil – hodně mohutná, taková usedlá whisky, trocha kouře a pak příval plné chuti koření, dubových tónů, čokolády, kandovaného ovoce… Tohle musela být rozhodně jedna z nejlepších whisky, co jsem kdy pil. A že rozhodně nebyla nejlepší, to jsem zjistil záhy. Třetí vzorek už mi svou barvou dával tušit, že tohle bude mohutné sherry. Bowmore 2001, 21letá whisky z buttu po sherry Oloroso, sud 457 v síle 52 %! „Jo, tak tohle pánové, je znovu o parník vejš!“ vykřikl jsem a dal klukům najevo, že mám dnešního vítěze. 

Jestli jsem se ve svých vyprávěních už zmiňoval o tom sklepu a zatuchlosti, co je v tom cítit, a to myslím v dobrém, tak tady to bylo v plné polní! To byla prostě stará whisky. Často jsme si na komparativních degustacích říkali, že tohle cítíme třeba ve whisky z 80. let a dneska už takové whisky moc nejsou. Ale tady to bylo. V rámci tour jsme si mohli vybranou whisky nalahvovat do 100ml skleněné lahvičky. Není to moc, ale pro mě to je svatý grál a ještě se budu hodně rozmýšlet, kdy si ho doma vypiju. To bude chtít nějaké video o Bowmoru a k tomu menší Bowmore flight zakončený tou ze skladu! Lahvičky jsme si naplnili sami, bohužel Margaret byla s naléváním při degustaci opatrná a při lahvování nás taky dost hlídala, takže místní medicínky jsme nedostali ani o kapku navíc. I tak to byla nádhera a já vzpomínal, jestli třeba ten 26letý Lagavulin byl lepší či nikoliv. 

Byl čas opustit sklad, což je jistě smutná chvíle, ale nedá se nic dělat. Margaret naše smutné oči uklidnila alespoň tím, že nás ve visitor centru čeká ještě jeden speciální dram. 

Visitor centrum v Bowmoru se mi osobně moc líbí. Ne tak úplně malý obchůdek dole, ten je celkem normální jako všude jinde, ale když z něj vyjdete do prvního patra, čeká vás kromě menší expozice lahví překrásný bar a především prostorné sezení s překrásným výhledem. Tam bych klidně poseděl celý večer. Margaret řekla naší skupině, ať si vybereme místa a kamkoliv si sedneme. Tady bych zmínil jednu věc. V té náladě, v jaké člověk celou dobu je, v té whisky notě, a nebo je to tím, jací jsou místní – zkrátka bez váhání si celá skupinka sedla k jednomu velkému stolu. 

Nikdo se nestranil, nikdo neřešil, že by si sedl jinam ve dvou nebo kdo ke komu patří. V tu chvíli jako kdybychom byli jedna velká rodina s jedním zájmem. Úplně vidím nějakou tour v Česku, třeba prohlídku muzea či zámku, kde pak průvodce řekne totéž, tedy „vyberte si místo a sedněte si kam chcete“. Možná jsem jen škarohlíd, ale myslím, že skupina by se najednou kompletně roztříštila. Dva kamarádi by si sedli támhle, skupinka 3 žen onam, rodinka zase támhle ke stolu…a to jsou všechno Češi!? Prostě mi to v tu chvíli přišlo hrozně fajn a nějak jsem se zamyslel, že úplně normální to není a že ta whisky komunita je prostě taková rodina, ať už jste z kteréhokoliv koutu planety. 

Po chvíli přišla Margaret a nesla tři láhve. Bowmore 15, 18 a 25! Ovšem ne klasiky, ale 15letá (first-fill bourbon) a 18letá (first-fill sherry) byly limitky pro Feis Ile, obě v omezeném počtu 3 000 kusů, a nejstarší byla Bowmore 25 The Distiller’s Anthology 01 (first-fill sherry, 3 516 kusů). Položila je doprostřed stolu se slovy: „you can pick one of these…“. No, vyberte si jen jednu, že?

Dobře, nebudeme si na nic hrát, snad všichni si vybrali 25, ačkoliv Margaret z toho nevypadala nadšená a vychvalovala nám 18letou. A dělala to dobře, protože jsme si jí nakonec zakoupili navíc, abychom měli porovnání s 25letou. Musím říct, že obě byly vskutku nádherné! Ono v tom prostředí, v tom rozpoložení, ve kterém se člověk nachází, to je pak těžké, aby vám něco nechutnalo. Ta 25 mi hodně připomněla moji Oloroso sherry ze skladu, jen byla možná více uhlazená, přívětivější, přesto stále hodně mohutná s krásným starým Bowmore charakterem. 

A víte co? Já jsem se reálně začal zajímat o tu 25ku, že bych si ji koupil. Možná jsem to i měl udělat, ale já chci láhve na pití a 500 liber je zkrátka výrazně nad cenu, za kterou kupuji. I přesto, že se mi ji jedna část mého já snažila vnutit a měla dobré argumenty, například že za láhev Lagavulinu 25 bych dal 2 000 liber a že toto je vlastně fajn cena, přesto, majitelem jedné z pouhých 3 516 lahví jsem se nestal. Jsem však jedním z těch, co měli tu čest ochutnat. A to je taky fajn, no ne?

Bowmore mi učaroval. Čekal jsem to, a tak jsem byl nakonec trochu smutný, že jsem si tam ve výsledku nic nekoupil. Jenže klasické láhve můžu koupit i doma, navíc levněji, 25ka byla prostě moc, stejně jako 30, kterou mám vysněnou a stejně si ji jednou koupím. Bowmore 18 z Feis Ile už neměli a sice měli její mladší sestru z loňska, ale to je first fill bourbon a to mě tak nebere. Navíc cena taky nebyla úplně lidová.

Ještě než jsme opustili hlavní město Islay, zašli jsme do místní „Peatzerie“ na jídlo. Ze zkušenosti jsme věděli, že najíst se je dobrý nápad. Z Bowmoru jsme měli namířeno na poslední warehouse tasting našeho putování. Čekala nás palírna Bunnahabhain.

Bunnahabhain

Příjezd k palírně je docela sranda. Silnička se dost klikatí, vlní a když vezmete v potaz její šířku, která je sotva tak na jedno osobní auto, adrenalin je na světě. Když pak cestou potkáte kamion s návěsem, chvíli to trvá, než všichni řidiči najdou kus pole nebo louky, kam by auto na chvíli utopili, než borec s nákladem projede. 

U palírny už je naštěstí místa dost, takže jsme zaparkovali a za lehkého deště přeběhli do visitor centra, kde jsme se nahlásili na tasting v 15 hodin. Hned u obchůdku je krásná teráska s výhledem na moře a pod terasou oblázková pláž, která vybízí ke koupačce. My jsme ale nepřijeli k moři, a tak jsme raději očumovali zdejší nabídku. Co je rozhodně fajn, v Bunnahabhainu mají poměrně dost různých lahví nejen v klasické 0,7l, ale nabízí i 0,2l a nebo miniatury. To je celkem vzácnost a věřím, že hodně lidí využije možnost koupit si raději více vzorků či menší láhve. Je zde i bar, takže pokud nemáte tour nebo máte po tour ještě chuť, můžete se usadit a pobyt v palírně si příjemně prodloužit. 

Warehouse tasting se odehrával ve warehousu číslo 9, což původně byla sladovna. V palírně už si ale nějakou dobu nesladují a slad nakupují. Zajímavostí také bylo, že budova má tři patra, ale průvodkyně, jejíž jméno si bohužel nepamatuji, nám s úsměvem prozradila, že do horních pater se už ani nedá dostat, a že je tam prázdno. 

Prázdno ale nebylo ve spodním patře, které bylo plné sudů. Prošli jsme až dozadu, kde byl vymezený prostor pro degustaci. Jak jsme pochopili, na pořadu dne byly sudy. Na rozdíl od ostatních warehouse tastingů, tento byl poměrně skromný, co se počtu návštěvníků týče. Byli jsme snad jen v 7 lidech. Jak asi víte, palírna Bunnahabhain produkuje dva typy whisky – kouřovky a nenakouřené. 

Logicky jsme začali sudem s nenakouřenou whisky. Jednalo se o destilaci z roku 2006, tedy zhruba 16letý Bunnahabhain, který zrál v sudu po Manzanille (druh Fino sherry) a měl 56,8 % alkoholu. Druhý vzorek byl Bunnahabhain 2004, Pedro Ximenez Noe, v síle 52%. Tento 18letý Bunnahabhain zrál v sudu, kde předtím 30 let zrálo sherry, a byl vynikající! Obrovská smršť chutí, citrusy, med, čokoláda, sušené ovoce a trošku dubové tóny… Prostě skvělá whisky! Vlastně jsem přemýšlel, jestli nebyla lepší než nekouřovky z Bruichladdichu. 

Třetí v řadě už byla kráska zrozená ze zrna fenolem políbeného, nebo jak kouřové whisky označují v palírně, tzv. „mòine“. Tady nás nechala průvodkyně hádat, protože sud byl otočený tak, že jsme neviděli nápis. Bunnahabhain peated 2005, 17y v síle 54,9 %... Přiznám se, nebylo to ono. Už ani nevím, co jsem osobně tipoval, ale určitě ne sherry Oloroso. Spíš jsem nevěděl a tak jsem něco střelil od boku. Uhodla to až Kanaďanka, co seděla na konci řady. Dozrávání probíhalo celých 5 v sudech po rumu. Předtím whisky ležela 12 let v sudech po bourbonu. Kouř tam byl, sladkost tam byla, ale mně tam prostě něco chybělo. Vlastně asi ty rumové finiše moc nemusím, ačkoliv třeba Balvenie 14ka mi chutná, stejně tak 21letý Glenfiddich. 

No, byl jsem ale nadšený, když jsem věděl, že víko posledního sudu prozrazuje Oloroso. Jo! Já jsem prostě jednoduchej – dejte kouř do Olorosa a jsem váš. Tohle bylo dle mého gusta a spokojeně jsem se z napjatého sedu uvolnil takovým stylem, že si ostatní snad mysleli, že jsem se po… Teď jsem byl 100% spokojený. Vím, že už jsem to během povídání psal mnohokrát, ale tohle byla vážně strašně moc dobrý. To mi sedí! Bunnahabhain 2005, 17 let, peated, Oloroso sherry v síle 52,9%. Oproti Bowmoru znatelnější kouř, ne tak usedlá a ani starej sklep jsem tam necítil, ale byla nádherně plná, se znatelným kouřem, stopy lesního ovoce, rozinek, čokolády a dubové tóny s sherry suchostí. Dram jsem si vychutnal a s vědomím toho, že je poslední ve warehouse tastingu na Islay, jsem polknul závěrečný doušek a byl rozhodnutý, že tuhle si odvezu. 

Je super, že v Bunnahabhainu si můžete cokoliv z toho, co jste chutnali ve skladu, i koupit. To snad nikde jinde není. Lahvují to jako warehouse 9 distillery limitky a mají je ve velikosti miniaturky, malé lahvinky 0,2 l a samozřejmě sedmičku. Po návratu ze skladu už se chci rychle dostat k lahvi, aby náhodou nedošly, ale průvodkyně náš upozorňuje, že v rámci tour máme ještě nárok na jeden vzorek na baru, kde se o nás postarají kolegyně. 

Fajn, ale cestou na bar jsem si raději očkem zkontroloval, kolik mají v regálu té sherry ze skladu. Bylo tam snad 20 lahví, takže jsem s klidem pokračoval na bar. Na výběr bylo poměrně dost lahví, celkově spíš z té nižší cenové hladiny. Rozhodl jsem se ukončit svůj pobyt v palírně 18letou klasikou. No, rozhodnutí jistě špatné, ne snad, že by 18ka nebyla dobrá, ale po té smršti chutí ve skladu byla ve značné nevýhodě a plná ústa kouře nějakému prozkoumávání také nepomohla. Proto si s osmnáctiletou Bunnou zatančím ještě jindy, až na sebe budeme lépe naladěni. A já se na to těším… Po free dramu na baru už jsem si šel na jistotu pro sedmičku Bunnahabhainu 2005 Oloroso za 155 liber, což je vlastně nejdražší láhev, co jsem si kdy sám koupil. No co, poslední den na Islay, poslední palírna a byla fakt skvělá, takže odůvodněno a k láhvi jsem si vzal ještě plecháček a tričko. 

Čas letěl rychle a my jsme zjistili, že musíme hned jet, abychom stihli alespoň nakouknout do nejmladší palírny na Islay – palírny Ardnahoe. Ano, říkal jsem, že Bunna byla poslední, ale já to tak trochu beru. Hlavně proto, že do Ardnahoe jsme jeli jen rychle nahlédnout a nemají ještě svou whisky. Přesto jsme si říkali, jestli nebudou mít na baru aspoň newmake nebo nějakou tříletou whisky k ochutnání. Bohužel jsme se tam dostali asi 10 minut před zavíračkou, a tak bar už byl komplet zavřený (asi by stejně nic neměli), ale prohlédli jsme si alespoň místní obchůdek. 

Ten je opravdu hodně prostorný, snad největší distillery shop na Islay. V nabídce samozřejmě mají mnoho whisky různých palíren a bottlerů, nějaký svůj merch… Ale kup si tričko Ardnahoe, když jsi to ani nepil!? To je jako když lidi nosí tričko Guns ‘n’ Roses, ale neví, kdo je Axl Rose. Takže jsem si v palírně Ardnahoe koupil akorát kafe v automatu u dveří a šel ven na obhlídku. Dvě velké dřevěné kádě s červy vypadají moc pěkně, jinak palírna jako taková působí dost moderně a osobně se mi líbí. Ale je jediná, která není natřená na bílo… Tsss.

Bohužel, rád bych se rozvyprávěl o nějakém dalším spektakulárním dramu, ale kafe z automatu v Ardnahoe bylo to poslední, co jsem ochutnal. Tasting notes z toho bohužel nemám, ale s jistotou vím, že z nakouřeného sladu to tam určitě nevaří. Nám zbylo už jen pár kilometrů do přístavu Port Askaig, kam jsme dorazili na poslední večerní trajekt z ostrova na pevninu. Zbylo nám ale také mnoho vzpomínek a já si při podzimním posezení s nějakým pěkným dramem v ruce připomenu historky s Iainem McArthurem, vzpomenu na natáčení s Nickem Offermanem, pomodlím se k Magnificent Seven, vybavím si pankáče z Ardbegu, přelet nad Kilchomaním hnízdem i nezřízenou degustaci s Ruby ve skladech v Bruichladdichu. A když bude chuť, naliju si ještě dram a vzpomenu rád na ten 25letý Bowmore a warehouse no. 1 nebo na warehouse 9 a degustaci Bunny. Jo, a na toho 28letého chudáka z Laphroaigu si taky rád připiju!

„Ajlo“ díky! Byla to senzace! A jsem si jist, že se sem zase někdy vrátíme.

Whisky kompas Petra Pulkerta – přečtěte si další články:

Whisky kompas č. 1: Původ slova WHISKY 
Whisky kompas č. 2: Výroba skotské whisky
Whisky kompas č. 3: Single malt a další druhy whisky
Whisky kompas č. 4: Irská, skotská, bourbon a tak dále
Whisky kompas č. 5: Jak pít whisky?
Whisky kompas č. 6: Skotsko, ráj milovníků whisky
Whisky kompas č. 7: Jak naplánovat cestu na ostrov Islay
Whisky kompas č. 8: Whisky expedice na legendární ostrov kouře – Islay 2022  – tento článek jste právě přečetli
Whisky kompas č. 9: Irská whiskey na vzestupu
Whisky kompas č. 10: Kouř, rašelina, moře a slzy
Whisky kompas č. 11: Sudy a andělé
Whisky kompas č. 12: Česká whisky scéna
Whisky kompas č. 13: Investice do whisky - tekuté zlato?