Skotsko 2023: Slzy štěstí, rockstar v jídelně a chudák Billy

Po loňském naprosto nezapomenutelném výjezdu na Islay jsme letos navštívili pevninské Skotsko. Program byl opět nadupaný a dovolím si hned v úvodu malinký spoiler – dámy a pánové, na tenhle týden nikdy v životě nezapomenu! Chce se mi říct: „Kam se hrabou zážitky z Islay!?“

Výjezd jsem poměrně s předstihem naplánoval, veškeré prohlídky i setkání byly dané, ale pravdou je, že očekávání byla všelijaká. A panovala i určitá nervozita – přece jen, potkat se se Stephanie Macleod, Billy Walkerem a poobědvat s Davidem Stewartem, páni! My? Obyčejní no name kluci z Česka? Já, Pavel a Petr?

Ta naše whisky hra

Pokud se divíte, jak jsme vůbec dokázali naplánovat setkání s takovými velikány whiskového světa, odpověď je jednoduchá – The Whisky Game. Jen ve zkratce, ve hře máme celkem 12 postav, legend v oblasti whisky, a všichni do jednoho nám dali souhlas je ve hře mít. Když se nám pak před Vánoci povedlo vybrat peníze v crowdfundingu a hra šla do výroby, bylo jasné, že ji letos bereme do Skotska. 

Nikdo po nás nepožadoval žádný honorář, nikdo za to nic nechtěl, tak skromní, pokorní a přátelští tito lidé jsou. To nejmenší, co jsme pro ně mohli udělat, je věnovat jim jeden exemplář. Oslovili jsme je proto s tím, že plánujeme výlet do Skotska a rádi bychom jim osobně poděkovali a předali jim hru, v dřevěné krabici s jejich jménem. A tak to všechno začalo… Ke konkrétním jménům se dostanu ve vyprávění.

Den 1 (neděle) – Začneme zlehka

Po přistání v Edinburghu v pozdních odpoledních hodinách jsme si půjčili auto a vydali se do města. Cílem byl především whisky vault a Scotch Malt Whisky Society, nicméně vzhledem k nedávnému otevření zbrusu nového návštěvnického centra Johnnieho Walkera na Princess street bylo nevyhnutelné se alespoň podívat. Prohlídky i shop už byly zavřené, ale měli jsme alespoň možnost dát si drink ve střešním baru, který se jmenuje 1820 bar. A bar je to opravdu krásný. Nejhezčí je venkovní část s krásným výhledem na Edinburgh Castle, výběr whisky rozhodně není špatný a bar má v nabídce také skvělé drinky. Ty mě moc neberou, a tak jsem skotskou tour oficiálně zahájil dramem Clynelish Distillers Edition 2020. 

Celá „Johnnieho atrakce“ na Princess street je zaměřená na širokou veřejnost, a tak mohou být někteří zapálení whisky nadšenci a zastánci tradičnějšího vzezření zklamáni. Bar je moderní, na stolech najdete převážně koktejly a panuje tu taková svěží atmosféra. Bylo tam příjemně, užívat si výhled na město při západu slunce s whisky v ruce bylo boží, nicméně já se už těšil na nějakou pagodu a dunage… Vše je pochopitelné, vždyť zhruba polovina návštěvníků standardně whisky nepije a tak jsou ty „geeky“ věci logicky upozaděné. Berte můj názor ale s rezervou, jak zmiňuji, bohužel jsme z celého obřího Walker kolotoče stihli jen jednu jízdu ve střešním baru.

Protože ve Scotch Malt Whisky Society na Queen street zavírají už v deset hodin, urychleně jsme se přesunuli, abychom stihli nasát zdejší atmosféru a potěšit své pohárky nějakou medicínkou z baru. Pokud se nepletu, je konkrétně tato pobočka otevřena i pro širokou veřejnost, tedy může sem zajít kdokoliv i bez členství. Ale jen do spodního patra, kde se nachází bar (co víc ale potřebujete, ne?). Nečlenové mají o 10 % vyšší ceny. Členové klubu pak mohou i do prvního patra, kde se nachází další bar s neskutečnou nabídkou. Naštěstí Pavel členství má, a tak jsme se usadili v pohodlných gaučích v patře pod nádhernými lustry a objednali si pivo, abychom úplně nevyschli, než si vybereme whisky. 

Na stole bylo k dispozici, řekl bych, velmi zkrácené menu, ale vybírat si z kompletní nabídky, to bychom tam asi strávili týden. Takže jsme se ani nedoptávali na další whisky a vybrali si dram podle nálady, podle regionu či zrání. Jak je u tohoto klubu zvykem, palírnu si dohledáte pouze pomocí kódu na láhvi. Nic složitého, ale sám jsem se tím nenechal ovlivnit a vybral si whisky pouze podle dostupných informací. Zaujala mě desetiletá whisky ze Speyside v síle 58,8 %, stařená ve 1st fill sudech po Cabernetu, nazvaná „A Circus of Oddities“. Překvapila mě příjemně a samozřejmě jsem si později našel, o kterou palírnu šlo – byla to Glen Spey. 

Bylo už pozdě a tak nás místní obsluha pobídla k poslední objednávce. Volba padla na „Jambon Jam,“ která mi sedla více. 12letá sladová ve 1st fill PXu byla líbivá, příjemně sladká, ale nijak moc. Šlo o Glenlossie, což je mimochodem palírna, ze které jsem snad nikdy předtím nic nepil (nebo si to alespoň nepamatuji). Trochu zvláštní bylo, že před poslední objednávkou jako by nás pán odrazoval od dalšího panáka. Kdybychom tam seděli od odpoledne a měli v sobě 10 vzorků a 5 piv, tak bych to třeba i pochopil, ale my tam byli sotva hodinku a vypili 2 panáky a pivo, takže jsem se trochu divil. „Hmmm, ten bere to zodpovědné pití nějak vážně,“ pomyslel jsem si, nenechal jsem se odradit a samozřejmě jsem si ještě poslední dram objednal. 

No co už, dopili jsme, nechali si udělat společnou fotku a po cestě na ubytování si ještě dali pivo v Brewdog baru, kde jsme byli po příjezdu do města na večeři. Mimochodem pěkný podnik – velký výběr piv a dobré jídlo!

Den 2 (pondělí) – Konečně palírny

Na pondělní ráno jsme měli domluvené dostaveníčko s Lenkou Whyles ve Scotch Whisky Experience. Lenka je Češka (vlastně velmi čerstvě už také občanka Británie), která velmi ráda přivítá české whiskaře. Dokonce byla tak milá, že nás přijala už v 9:30, půl hodinky před oficiální otvíračkou. Příjemně jsme popovídali u kávy a ukázali jí hru. Bohužel je hodně časově vytížená a už v deset hodin měla naplánovanou další schůzku, takže ranní dram a delší povídání jsme nestihli. Zmínili jsme se jí ale, že z Edinburghu jedeme do Glenturretu, kde bohužel není volná prohlídka, a Lenka se usmála, ať pozdravujeme Alexe, že tam teď pracuje, ale léta dělal pod ní ve Scotch Whisky Experience. To se ukázalo jako klíčové zjištění (hahá).

Nejstarší fungující palírna, Alex, Glen a Turret

Po hodince a půl jsme dorazili do palírny Glenturret, nejstarší fungující palírny, založené již v roce 1775. Docela mě mrzelo, že tu nemáme tour, protože palírna je to dost tradiční a navíc mi jejich současná 12ka moc chutná. Bohužel náš program byl nabitý a zrovna v dobu, kdy jsme tam měli zastávku, byla tour vybookovaná. Ale aspoň kouknout… 

Po chvilce očumování v distillery shopu jsme se dali do řeči s obsluhou – příjemného chlapíka zaujala naše trička. To jsem ještě nezmínil, ale nechali jsme si pro tento trip udělat speciální The Whisky Game trička, na kterých byla zepředu grafika s obličeji Stephanie Macleod, Rachel Barrie, Billyho Walkera a Davida Stewarta (tedy těch, se kterými jsme měli domluvené setkání – kromě Rachel, tam by to byla velká náhoda).

Vysvětlili jsme mu tedy o co jde a pán nám jen tak mezi řečí nalil 12letou Glenturret i jejich 10letou Peated. Zároveň jsem se zeptal na Alexe, starého známého naší Lenky. A ejhle, zrovna tam byl! Vyřídili jsme tedy pozdravy a on s úsměvem zavzpomínal na dobu, kdy dělal pod ní. Když jsem mu pak odhalili plány pro ten den a že bohužel Glenturret byl na poledne vybookovaný, ani chvíli neváhal a pokynul nám, ať ho následujeme! Wow! Můžeme moc poděkovat Lence, protože díky ní následovala privátní tour s Alexem Thomsonem – Visitor Attraction managerem. Byl jsem nadšený!

Palírnička je to vážně malá s kapacitou jen kolem 300 000 litrů ročně. Před palírnou najdete sochu kočky, což je celkem nezvyklé, ale jde o hrdinu! Jmenuje se Towser a mezi lety 1963 a 1987 údajně ulovila 28 899 myší, čímž se dokonce zapsala do Guinessovy knihy. Takový lovec myší se jistě v palírně plné ječmene hodí. Jak to mohli spočítat? Údajně nikdy nejedla ocásky, které pak hrdě vystavila na zápraží. Denním průměrem vystavených ocásků a použitím jednoduché matematiky se následně došlo k onomu číslu. Ale zpět k palírně.

Původně palírnu pohánělo 8 vodních kol, které roztáčela voda z nedalekého jezera Loch Turret, které palírna jako zdroj využívá dodnes. Jako v mnoha dalších palírnách, i zde používají k mletí sladu ikonický mlýn značky Porteus. A samozřejmě ani zde nechybí na sto let starém stroji cedulka s kontaktem na neméně známého a snad jediného servisáka mlýnů. 

Ronnie Lee je Velšan, bez kterého by se řada skotských palíren neobešla. Často tu uslyšíte příběh o mlýnech Porteus, které byly sestrojeny tak kvalitně, že firma nakonec zkrachovala, protože mlýny dodala, kam mohla, a žádné se nerozbíjely. A Ronnie je jediný, kdo o tyhle poklady pečuje. Naštěstí pro Skotsko zaučuje i své syny, aby jednou jeho řemeslo převzali. Nepečuje jen o mlýny Porteus, ale také o neméně slavné Boby mills. Ve svém úzce zaměřeném byznyse se Ronnie ocitl v roce 1995, kdy ho najala švýcarská firma Buhler, aby instaloval jejich mlýny na mouku. Ve skotských palírnách mlýny Buhler příliš neuvidíte, ale jeden výstavní kousek používají v palírně Glenfarclas. 

V 90. letech se údržba starých strojů a náhradní díly stávaly stále větším a větším problémem, a když se Ronniemu podařilo získat originální plány a výkresy mlýnů Boby, což mu umožňovalo je klidně postavit znovu od píky, rozhodl se využít příležitost a vklouznout do byznysu, který ho proslavil.

Ale zpět k naší prohlídce. Velmi jsem se těšil, že uvidím tradiční záparovou káď bez víka, ve které se zápara míchá ručně dlouhou lopatkou – dost vtipná a ojedinělá podívaná. Bohužel, netušil jsem, že v lednu loňského roku byla tato „atrakce“ nahrazena moderní nerezovou záparovou kádí typu semi-lauter. Alex naše zklamání zmírnil, když sundal původní vystavenou lopatku a na podlaze nám ukazoval, jak zhruba pracovníci záparu míchali, načež jsme si mohli k pobavení Fiony McDonald (spirits operator) ladné pohyby vyzkoušet. Upřímně, ani naprázdno to nebylo snadné, takže míchání zápary musela být opravdová dřina. 

Výměna za modernější káď prý nebylo rozhodnutí ze dne na den, ale majitel to promýšlel téměř 10 let. U kvasných kádí Alex nezapomněl připomenout, že fermentace zde trvá přibližně 100 hodin, což je jistě nadprůměr. Po dokvašení je „pivo“ také dost silné, někde kolem 10,5 %. Kotle mají dva, jádro jímají od 71 do 61 % a tady pak začíná práce jednoho slavného pána. Proces „od new make spiritu po whisky“ zde má totiž na starosti Bob Dalgarno. Milovníci Macallanu jméno jistě znají, protože Bob se nesmazatelně zapsal do historie této palírny a jeho podpis nese spoustu lahví v dnešních aukcích. Alex nám prozradil, proč vlastně Bob z Macallanu odešel, což jsem osobně nevěděl. Poté, co viděl plány na novou palírnu, sdělil vedení, že jakmile se tohle postaví, odchází. Nelíbil se mu prý netradiční kabát a možná až přílišná okázalost. Když jsme se o dva dny později do palírny podívali, vzpomněl jsem si na Boba. Ale o tom až později…

Zároveň jsem se ale v určitém ohledu zamýšlel nad jistou podobností Glenturretu a Macallanu. Spojovacím prvkem není pouze Bob, ale když se podíváte na současné majitele palírny Glenturret – francouzskou luxusní značku The Lalique Company – nejde se pak divit tomu, co se odehrává za samotnou výrobou whisky, která stále zůstává velmi tradiční. Mě osobně udivila luxusní restaurace v budově palírny, která má dokonce Michelinskou hvězdu. Oběd a flight, ačkoliv jinde by to vzhledem k aktuální hodině byla jasná volba, jsme rádi vynechali. Ceny a na nás asi příliš nób​l​ prostředí nás nelákaly. Stejně tak poslední dobou lidé kroutí hlavou nad cenami některých lahvování, která palírna do světa pouští. Některé limitky už si mohou s Macallany podat ruku.

Jen bych ještě dodal, že jinak mi jejich core range whisky chutnají. Jejich klasická 12letá patří mezi mé velmi oblíbené whisky. Zároveň se z mého pohledu velmi povedl rebranding a láhve Maiden release se mi moc líbí. Dvanáctku jsem si objednával ještě v době, kdy na českých eshopech nebyla k mání. Teď už je, takže doporučuji, pokud jste ještě neměli to štěstí.

Na úplný závěr jsme se s Alexem a jeho kolegou podělili o českou Svachovku. Pavel s sebou do Skotska vzal láhev svého soukromého stáčení – téměř 6letou whisky z nakuřovaného sladu, která zrála v sudech po víně Rioja, Kagoru, portském a v sudu z amerického bílého dubu. Sám Lukáš Andrlík se nechal slyšet, že je to rozhodně jedna z nejpovedenějších věcí, které z jeho rukou vzešly. Já mohu skromně souhlasit, že je skutečně skvělá. A souhlasili i kolegové z Glenturretu, kteří byli velmi mile překvapení. Určitě všem doporučuji, pokud pojedete někam do palíren, vemte s sebou nějakou pěknou českou whisky, protože je to rozhodně příjemné téma, lidi z whisky branže se budou zajímat a rádi ochutnají. Nota bene pokud vezmete nějakou fakt povedenou.

Blér! Nikoliv však Tony, nýbrž Atol

Právě včas jsme vyrazili směr na sever do městečka Pitlochry, kde se kromě jedné z nejmenších palíren ve Skotsku, Edradouru, nachází také možná ne tak známá palírna Blair Athol. Zcela upřímně, pokud by Edradour byl otevřený, nejspíš bychom se do Blair Atholu nedostali. Nicméně palírna Edradour již po pandemii své dveře znovu neotevřela. Whisky sice produkují stále, ale udržovat tours a visitor centrum se jim prý nevyplatí. To je škoda. V palírně jsem sice byl v roce 2015, ale ne na tour, jen ochutnat něco v obchůdku. Taje výroby nám tak bohužel zůstaly skryty i nadále a my jsme bookli tour v palírně Blair Athol s názvem Allt dour Tour, pojmenované podle vodního zdroje palírny. 

Už vstup do areálu palírny budí pocity malé tradiční palírničky. Na dvoře je vystavené koleno kotle, nápis „Blair Athol“ na protější kamenné stěně je zarostlý zelení. Nenechte se však zmást, zrovna malá palírnička to není, vždyť kapacita 3 miliony litrů je 10x více než Glenturret.  Nikoho asi nepřekvapí, že drtivá většina produkce končí v míchané whisky Bell’s vlastněné společností Diageo, pod kterou logicky spadá i palírna. Core range se tak skládá v podstatě z jedné láhve Blair Athol 12, kterou milovníci flory a fauny jistě poznají. V palírně pak můžete zakoupit ještě Distillery Exclusive bottling a pokud vám nevadí sáhnout hlouběji do kapsy, k dispozici je i Blair Athol 23y po sherry. Kromě toho zde najdete i spoustu dalších lahví ze série Flora Fauna a nabídky Diagea.

Tour byla podrobná, průvodce Chris nevynechal nic z historie, která sahá více než 200 let zpět. Palírna produkuje samozřejmě single malt, a jak už bylo zmíněno, do blendů jde téměř vše. Pouze 0,3 % se stáčí pod značkou Blair Athol. Z výroby samotné mě asi nic nezaujalo natolik, že bych to vypíchnul. Chris nás vzal i do skladu, kde jsme mohli vidět nejstarší sud z roku 1968. Těšil jsem se na degustaci a byl zvědavý, co pro nás mají nachystáno. A úplné zklamání se nekonalo. Víte, mně jen prostě přijde divné si v palírně zaplatit tour a na závěr ochutnávat whisky z jiných palíren. Chápu, že projet core range by bylo na chvilku, ale zkrátka když přijedu do Blair Atholu, nechci úplně pít Caol Ilu. No, nějak postavit to kluci musí, takže bez dalšího hloubání – Linkwood 12, Blair Athol 12, Blair Athol Distillery Exclusive, Mortlach 15 Game of Thrones edition, Blair Athol 1995 Sherry a Caol Ila Moch. To byl náš lineup, to byli naši baviči pro příští minuty. 

Je evidentní, co bylo highlightem. 28letý vzorek Blair Atholu přímo ze sudu byl právě tím, na co budeme vzpomínat! Skutečně velmi velmi povedené. Mohutná whisky, taková usedlá, zaoblená… s lehkou leštěnkou na dřevo, rozvařeným ovocem, trochou koření a opět dřevo, ale ne nějak nepříjemně. Sherry suchost… Sedla mi hodně, aby ne. Kluci rovněž vyhodnotili jako jednoznačně nejlepší vzorek a Pavel byl zcela unešený vůní, kterou prý nikdy předtím nezažil. Popravdě, kdo by si chtěl po něčem takovém „kazit“ chuť Caol Ilou Moch? No nakonec jsem jim ji tam nenechal. Ještě rád zmíním, že i standardní Blair Athol 12, který samozřejmě znám, mi celkem sedí a řadím si ji mezi top z řady Flora & Fauna. Distillery Exclusive nebyla špatná, ale vlastně mě bavila víc 12ka. Tour za 40 liber za to určitě stála, ale nebýt té 28 ze sudu…

I Chrisovi jsme po tour nabídli ochutnávku české whisky, což s díky přijal, jen bohužel hned poté řídil, takže jsme mu odlili vzorek. Večer jsme si dali pořádné jídlo, protože oběd jsme nějak nestihli, a taky pár piv z místního pivovaru.

Den 3 (úterý) – Milá setkání a dost staré whisky

Úterý bylo prvním dnem, kdy jsem byl lehce nervózní. Měli jsme se potkat se Stephanie Macleod, která je master blenderem pro Dewar’s a jejich single malty (Craigellachie, Aberfeldy, Glen Deveron, Royal Brackla či Aultmore). Je to velmi milá dáma, se kterou jsem měl již možnost párkrát hovořit prostřednictvím video callu, kde jsme řešili povolení do hry. Stephanie, jako řada jejích kolegů master blenderů, v palírnách příliš nebývá, ale práci obstarává ze své laboratoře v Edinburghu. Měl jsem proto velkou radost, když jsme se přeci jen dohodli na setkání v Aberfeldy. 

Původně jsem zvažoval Craigellachie kvůli lokaci, ale tam není visitor centrum ani tours, takže volba padla na údolí zrzavých veverek. Byla tak milá, že nám zařídila dvě vstupenky na Connoisseur Tour od 10 hodin, jednu vstupenku navíc jsme si tedy dopředu koupili. Se Stephanie jsme byli domluvení asi měsíc dopředu, že se potkáme po tour. Aby toho nebylo málo, Pavel chtěl pro kamaráda koupit v palírně Aberfeldy 40, což je láhev dost unikátní na to, abych dopředu napsal do palírny, že ji hodláme koupit a zda máme tedy dopředu hlásit nebo pro to něco udělat (na internetu psali, že k láhvi je ochutnávka  zdarma a snad také tour palírnou, nevím, ale raději jsem tam předem psal). Odepsala mi Victoria, že vše budeme mít připravené po tour.

V palírně jsme byli před desátou hodinou, kdy Aberfeldy zahajuje své opening hours. Vzpomínám na to, že jsem tohle minitéma zmiňoval už loni u Laphroaigu – proč tour začíná přesně v čas, kdy se otevírá palírna? Uvítal bych třeba 15 minut, trochu se porozhlédnout, dojít si na záchod apod. No nic… Udělali jsme si pár fotek zvenku a v deset hodin otevřeli dvěře visitor centra, kam jsme zapadli, u pultíku se nahlásili na Connoisseur tour v deset a dostali kartičky s označením tour na krk.

Sotva jsme se rozkoukali, spatřil jsem blížící se Stephanie. No co si budeme povídat, trošku se mi rozbušilo srdíčko, jak před prvním rande. Vlasy jako v romantickém filmu nepohodila, přesto ten moment nezapomenu. Kdo jste měli možnost potkat Stephanie, dáte mi za pravdu, že je velmi velmi milá. Má milý  hlas, mluví tiše ale srozumitelně a řekl bych, že s takovým nějakým klidem, který vás hodí do pohody a stres z velkého setkání tím odbourává. 

Pozdravili jsme se a vzájemně všichni představili. K mému překvapení nám ale sdělila, že bude muset v půl 11 odjet zpět do Edinburghu. To jsem moc nepochopil, vždyť jsem se s ní celou dobu domlouval, že se uvidíme po tour?! Takto jsme byli postaveni do dost zběsilé dvacetiminutovky – nejprve jsem chlápkovi, u kterého jsme se checkovali na tour, řekl, že se přidáme později, protože máme chvilku se Stephanie. Hned potom jsme spěchali užít si drahocenné chvilky po boku master blendera. Poprosili jsme ji, jestli by mohla podepsat 40letou Aberfeldy, kterou hodláme po tour koupit, s čímž samozřejmě souhlasila a že se o to postará, abychom to měli připravené. Jen chvíli jsme se bavili o její práci, kterou vykonává z drtivé většiny z Edinburghu. Do palíren příliš nejezdí, vzorky jí posílají pověření lidé z warehousů. Předali jsme jí tedy hru, ze které byla mile překvapená. Nečekala, že bude vypadat tak hezky a že bude „tááák těžká“. Na dřevěném boxu bylo vygravírované její jméno, což ji také velmi pozitivně překvapilo. Udělali jsme tedy nezbytnou fotku z předání a následně ji ještě využili k podepsání její kartičky ve hře. Chvíli jsme popovídali i o Dewar’s – osobně jsem jí pochválil její Double Double range, která je pro mě úplně jinde než klasické Dewarsky. Ale o tom ještě později. I Stephanie jsme nabídli vzorek ze Svachovky a při nalévání jsme jí odvyprávěli vše důležité k lahvi. Poslouchala se zájmem, na vůni se jí whisky líbila a údajně nikdy českou whisky nepila. Kdyby nemusela za pár minut řídit, jistě by ráda hned ochutnala. Trošku mě štvalo, že nemáme více času, ještě když jsme se domlouvali až po tour, ale když ona je tak moc milá, že jsme se stejně loučili s rohlíky na obličeji.

Tour jako taková začala filmem a pak self guided zkoumáním větší místnosti s muzejními artefakty souvisejícími s minulostí značky Dewar’s. K tomu byla přes QR kód k dispozici prezentace a povídání. Tuto část jsme tedy tak nějak zmeškali, ale nabídli nám, že se k tomu můžeme po tour vrátit, pokud budeme chtít. Bylo vtipné vidět zde také film, kde mluvila právě Stephanie… No cítili jsme se jako nějaké VIP hvězdy s pomyšlením na pár minut zpět, kdy jsme se s ní osobně bavili. Je to vážně čest.

Po chvíli přišel průvodce a začala tour, která už se věnovala konkrétně Aberfeldy. Hned v úvodu jsme byli upozorněni, že v prostorách palírny není dovoleno focení… Nojo, tyhle palírny vlastněné giganty (Aberfeldy spadá pod Bacardi group). Nesmysl. A hned poté další upozornění – je tu jeden problém s Aberfeldy, a to ten, že je „too easy to drink“. No dobře dobře, dáme si pozor… 

Palírnu na tomto místě založil Thomas Dewar v roce 1896 hned ze tří důvodů – narodil se tady, vedla tudy železnice (jakožto důležitý dopravní spojník v té době – dnes už je tu jen připomínka v podobě lokomotivy vystavené před palírnou) a samozřejmě vodní zdroj v blízkosti. V potoce se v minulosti občas našlo zlato, proto se Aberfeldy začalo přezdívat „Golden Dram“. Palírna je to poměrně velká s roční kapacitou cca 3,5 milionu litrů. Samozřejmě většina končí v Dewar’s. 

Mlýn je naprostá klasika – červený Porteus, který prý jede 60 let bez jediné poruchy (to má Ronnie lehkej job). Z mash tunu dostanou v každé várce 33 500 litrů zápary a zbytek od loňského roku již neprodávají farmářům, jako tomu je v mnoha palírnách, ale nechávají si zpracovat na peletky, kterými pak topí. I zde jdou s dobou a uhlíkovou stopu snížili o 80 %! Fermentační kádě připraví během 72 hodinového kvašení „pivo“ o síle cca 8 %. 4 kotle (2 surovinové a 2 přepalovací) se pak postarají o doručení new maku. Ten pak ukládají do sudů, kterých mají prý ve skladech 1,5 milionu. 

Prohlídka končila v místnosti se sudem. Standardně by asi tenhle moment probíhal ve skladu, ale kvůli nějaké rekonstrukci sud přemístili do prostor návštěvnického centra. Sedli jsme si kolem sudu, poslechli si nezbytné info o andělech a nakonec ti šťastnější (ti co měli na krku kartičku s označením „connoisseur tour“) dostali do glencairnu nalito přímo ze sudu s označením roku 2002. Jednalo se tedy o single cask whisky ve věku 20 let (sud 310629) v síle 55,3 %. 

Pán nás upozornil, že tento dram bychom si možná měli nechat až na konce degustace, která nás čeká ve vedlejší místnosti. Bylo jasné, že standardní degustace asi takovéhle bomby obsahovat nebude. I tak ale připravené vzorky neurazily – Dewar’s 12, Dewar’s 25, Aberfeldy 12, Aberfeldy 21 Madeira a Craigellachie 17. Dewar’s 25 nebyla špatná, ale upřímně jsem čekal trochu víc. Stále bylo dost cítit, že jde o blend, a celkově to bylo takové ploché, nevím… Naopak obě Aberfeldy potěšily, i když 21ku mám doma. Craigellachie 17 jsem nikdy nepil, a tak jsem měl velká očekávání. Špatná nebyla, ale pamatovat si ji úplně nebudu. V porovnání s Aberfeldy 21 byla slabší, méně výrazná, ačkoliv měla 46 %. Chuť lehce povzbudil kouř v pozadí. Panák pěkný, ale láhev nepotřebuji. 

Jednoznačně highlightem byl ten vzorek ze sudu. I poslepu by bez debat vyhrál. Jasně, úplně jiné volty, ale zkrátka to bylo něco plného, výrazného, zaobleného… Mocné tóny zralého ovoce, vanilky, lehce dřevo a mohutná chuť. Jo, tohle bylo fajn! Mezitím zaujaly naše trička Toma (pracovník visitor centra, který měl na starosti bar) a dal se s námi do řeči. Když jsem zmínil, že po degustaci ještě rozhodně na baru ochutnám Dewar’s Double Double Range, tak neváhal a jen tak nám nalil Dewars 27! Páni, byla to paráda. Tahle dozrává v sudech po Palo Cortado a byla famózní. Ani bych neřekl, že to je blend. A proti klasické 25? Hahááá…to se nedá srovnat. 

Jistě to bude i sudy, nicméně i Tom potvrdil, že velkou roli hraje i double double maturing, jak to tam nazývají. V zásadě jde o to, že standardně při vytváření blendu zrají sladové whisky a obilné whisky odděleně, pak se z nich smíchá blend a nalahvuje se. V Dewar’s mají proces double aging, kdy sladové a obilné whisky zrají odděleně, ale po namíchání blendu ještě společně znovu zrají. A co je tedy double double aging? To zrají sladové a obilné whisky odděleně, poté se smíchají sudy se sladovými whiskami a zrají dál, a stejně tak se smíchají sudy s obilnou whisky a zrají dál. No teprve potom se sladové a obilné smíchají dohromady a znovu ještě zrají… No efekt to nějaký mít musí, ale do jaké míry a jak velkou roli hraje jen slovíčkaření a marketing. Těžko říct. Nicméně nešlo nezkusit i Double double 32, která vyhrála nejlepší whisky roku 2020 na International whisky competition. Finish v PX sherry byl znát a whisky mi sedla dokonce ještě víc, než mladší sestra po Palo Cortado. Opravdu nádhera, plná, kulatá whisky s tóny kandovaného ovoce, koření, čokolády, karamelu a PX sladkosti, ale nijak přehnaně… Tuhle whisky bych moc rád zkusil znovu, protože to rozhodně musela být fakticky jedna z top whisky, co jsem kdy pil! Cenovka 370 liber za půllitrovku mě v tu chvíli odradila, abych si vzal lahev s sebou, ale určitě si na ní někde počíhám!

Mezitím bylo vše připraveno pro „ceremoniál“ se 40letou Aberfeldy. Tom připravil voskovou lázeň a Pavel si láhev vlastnoručně zavoskoval zlatým voskem. Pak nalepil etiketu podepsanou Stephanie a vše bylo hotovo. Až na jednu věc – ochutnávku! K láhvi je standardně ochutnávka zdarma (což je milé, není to automatika a u lahve za 70 000 Kč potěší). Co k tomu říct? Krásná whisky. Na ten věk měla furt dost svěží projev, ovoce, pěkně uhlazená, opravdu jemná, možná trochu ten starý sklep tam byl, to mě bavilo. Ale malinko se naplnilo to, čeho jsem se bál – zcela a naprosto upřímně – jen z hlediska chuti bych sáhl po Dewarsce (opravdu to píšu?). 

Až mě to trochu donutilo se zamyslet, zda mám dost napito, abych ocenil každou whisky. Mám možná malinko podobný problém u některých Balvenie (třeba Balvenie 16 nebo 30) – jsou to nádherné whisky, asi krásně vybalancované, ale na můj jazyk možná až moc. Nikde nic nevyčuhuje, nikde mě nic výrazně nezaujme. Celkově je to dobrota, ale zkrátka mi tam pořád něco chybí… Asi neumím docenit jak krásně působí whisky jako celek. Furt jsem nad tím přemýšlel, že třeba jsem prostě jen zelenáč, co potřebuje sherry, volty a nebo kouř, aby mu to chutnalo. Nevím, někdy to můžeme probrat se sklenkou v ruce a debatovat na to téma klidně celý večer. Já jen zakončím tím, že to byl velký zážitek a neuvěřitelná čest ochutnat něco takhle starého, ale nos i jazyk si asi budou pamatovat z toho dopoledne jiné kousky. Ne, vážně, strčil bych ji do slepé degu, jak by obstála…

A aby toho nebylo málo, přispěchala slečna s tácem a na něm byly nalité vzorky Dewar’s 36! Nejstarší z řady Double double s nepřehlédnutelným designem a cenovkou 1500 liber za 0,5 l!! Byl jsem šokován a říkal jsem si „tyjo proč nám to jen tak nalejvá?“ No, starali se tam o nás neuvěřitelně. Jestli to bylo tím, že jsme tam kupovali Aberfeldy 40 nebo tím, že nás tam viděli se Stephanie, a nebo jestli sama Stephanie dala nějaké pokyny… Nevím, ale byli jsme v nebi. A mimochodem, Dewar’s 36 finišovaná v Madeiře byla setsakramentsky dobrá a nemilosrdně bych ji řadil před Aberfeldy 40. Opět velmi bohatá whisky s neuvěřitelnou vůní (sakra, asi se budu muset více poohlédnout po whisky s finišem po Madeiře). Skoro takové marshmallow, sladkost, ovoce, čokoláda, ale přitom mi nepřišla tak těžká. Uááá… tu bych taky chtěl ochutnat znovu. Někde v klidu, mít na ni třeba půl hodinky. V šílené změti zážitků toho dopoledne to bylo jak mrknutí okem, ale bylo to překrásné mrknutí! Myslím, že na to dopoledne v Aberfeldy nikdy v životě nezapomeneme. A byli jsme přesvědčení, že toto je jednoznačně zlatý hřeb výjezdu! To jsme ale netušili, co ještě zažijeme…

Přes zasněžené kopce až k dredům a nasáklé paní

Ne, drogy jsme nebrali, ale po rozloučení v Aberfeldy jsme plánovali rychlou zastávku v Dalwhinnie, kterou jsme měli po cestě. Bylo to v rychlosti, takže jsme jen koukli do shopu, vyfotili si červa a zase vyrazili. Kolem jsme viděli na některých vrcholcích ještě sníh, vždyť Dalwhinnie je snad nejvýše položená palírna ve Skotsku a také má jeden z nejmenších odparů. Asi se andělům do té zimy ani nechce. 

My jsme ale už spěchali do palírny Aberlour, kde nás čekala další tour. Bohužel zde nejsou prohlídky samotné palírny, takže jsme vzali zavděk alespoň zajímavou degustaci single cask whisek. A po příjezdu jsme byli překvapeni hned 2x. Sotva jsem pozdravil v malinkém distillery shopu obsluhující paní, nešlo si nevšimnout, že je úplně nasáklá. Nekecám, ta byla na šlupky. Vesele pozdravila a u toho tancovala a broukala si písničku… Nahlásil jsem nás na tour a raději si jí moc nevšímal. V duchu jsme se ale s klukama dost smáli. Teda, normálně by mi to přišlo i sympatické, však jsme v palírně, ale kdyby byla jen v náladě. U téhle jsem si říkal, že ta tam po tour už nebude. 

Druhé překvápko bylo, když jsme se usadili v místnosti s nalitými vzorky a degustací se nás jal provádět dredatý černoch. A whisky pro nás měl připravené moc pěkné! Bohužel se ze začátku velmi dlouho probíral historii a vysvětloval výrobu whisky – tak trochu nahrazoval tour palírnou, ale bez obrázků či videí to bylo velmi zdlouhavé a k prvnímu vzorku jsme se dostali snad až po 35 minutách. Aberlour 10 Single Cask 1st Fill Sherry Butt 58,3 % nás vysvobodil! Moc příjemná facka se slovy „vstávej, máš tu práci!“ No vlastně trochu nás probrala ještě rána, která byla slyšet od vedle – i sám průvodce se šel podívat, co se stalo. A já se vsadím, že normálně upadla ta nalitá paní. 

Následující osmnáctka 2nd Fill Hogshead 51,6 % už mě tak neoslovila. Třetím vzorkem byl Aberlour 17 1st Fill Sherry Butt 58,5 %, záhy pak patnáctka finišovaná v 2nd Fill Scottish Oak, která mi přišla zajímavá. Pětici sudovek uzavřela 21letá whisky z roku 1998, stařená v 2nd fill sherry buttu a lahvovaná v síle 58,9 %. Musím říct, že flight byl zajímavě postaven, za mě i malinko zvláštně – osobně bych ty sherry bomby dal nakonec. Úplně smysl mi to nedávalo. Navíc jsme nejdřív víc než půl hodiny nepili a závěr byl zase relativně ve spěchu. Jo a před sebou na stole měl každý kromě pětice vzorků a vody také malý pytlík s chipsy, které se později i docela hodily. 

Po degu jsme se vrátili na shop a k našemu překvapení paní pořád fungovala. Nabídka whisky nebyla vůbec špatná, plno sudovek ze série „The Distillery Reserve Collection“ a „Single Cask Edition“ nejen z místní palírny a samozřejmě některá starší plnění Aberlouru. V mrňavém obchůdku jsme se dlouho nezdrželi a venku se ještě prošli dozadu kolem palírny, kde jsme chvíli sledovali kamion firmy Crisp Maltings vykládající nasladovaný ječmen. Celkově jsem měl z návštěvy Aberlouru trochu smíšené pocity. Možná to bylo tím, že tu nebyla tour, možná hrála roli až příliš nasáklá paní, mohl za tím částečně být i ten dredatý hoch a zpočátku zdlouhavé vyprávění… Nejspíš to bylo tím vším dohromady, ale Aberlour se navzdory zajímavým vzorkům nestane zlatým hřebem výletu.

Nádherná i legendární místa, která ve Speyside rezonují

Ten den jsme spali v Aberlouru, a tak jsme si našli místní bar s názvem Mash Tun. Ten byl moc pěkný, výběr whisky zde byl neskutečný! Nám ale vyprahlo, tak jsme si dali jedno pivko na baru a po informaci, že stoly jsou obsazené a jídlo si bohužel na baru nedáme, jsme se rozhodli, že si uděláme první a jediný „hike“. No, hike je asi silné slovo, spíš procházka podél řeky Spey, a to konkrétně do 3,5 km vzdáleného městečka Craigellachie.

Zatím jsme měli velké štěstí na počasí a i ten den bylo nádherně. Vymetená obloha, sluníčko svítilo na cestu a příjemnou procházkou jsme se dobelhali do Highlander Inn, ikonického baru v srdci Craigellachie, který je vyhlášen velkým výběrem whisky a japonskými majiteli, kteří se o hosty náležitě s japonskou péčí starají. 

Dali jsme si jídlo, pivo a panáka a přestože se nám sedělo moc hezky a klukům se nikam přecházet nechtělo, ukecal jsem je, aby zvedli zadky a ještě pár set metrů jsem je zavlekl do neméně legendárního místa – Fiddichside Inn. Malinkatá hospůdka za mostem je mezi místními, a vlastně i v širokém okolí, velmi dobře známá. Dost mě tedy zarazilo, že jsme vešli do prázdné hospody. Je malinká, jedna místnůstka, bar a 4 kožené barové stoličky. Za barem police nejen s whisky. Přivítala nás Gill, z počátku možná překvapená, že jí do pubu nakráčeli ve třičtvrtě na devět 3 cizí borci. Během několika minut a první pinty ale pookřála a byla snad i potěšena mými dotazy na příběh Fiddichside Inn, na bývalého majitele Joea a tak celkově. 

Zařízení funguje od roku 1842, původně poskytovalo zázemí pracovníkům železnice jako „refreshment room“. Kdysi jste se odsud dostali vlakem až do Edinburghu. A od té doby se vlastně hospůdka příliš nezměnila. V roce 1919 místo koupila rodina Smithových a jejich dcera si nakonec vzala Joea. Společně vedli hospůdku až do roku 2007, kdy žena zemřela a Joe Brandie sám se o Fiddichside Inn staral dalších deset let až do své smrti v roce 2017. Neuvěřitelné – svoji první šichtu za barem si odbyl už v roce 1959, staral se tak o hosty z celého světa krásných 58 let! 

Gill nám vyprávěla, jak byl Joe oblíbený, s každým se znal a lidé za ním chodili na pivo a popovídat. Hned za barem ve vedlejší místnosti prý sedával a sledoval fotbal nebo další pořady v televizi. Někteří se k němu přidali a koukávali společně, byli tu jako doma a Joe byl rád. Noví majitelé znovuotevřeli Fiddichside Inn v roce 2020 a prakticky nic neměnili. Chtěli zachovat genius loci. Rád bych se sem podíval někdy o víkendu, kdy to tam prý žije. Na druhou stranu jsme si alespoň mohli vyslechnout zajímavé příběhy a došlo i na Whisky Game. Trička zaujala a Gill byla z hry nadšená. Udělala nám fotku za barem s tím, že ji dá na Facebook, což bylo vtipné, protože další den nás hned několik lidí poznalo a říkali „Jojo, vy jste byli včera ve Fiddichside Inn!“. Co k tomu dodat, kouzelné místo, kam určitě zajdeme i v budoucnu, až se zase do Craigellachie vrátíme.

Den 4 (středa) - Jak nás Callum posadil na prdel

Další den ráno nás čekala palírna Glenfarclas. A úplně jsem nevěděl, co od návštěvy očekávat. Přes e-maily jsem komunikoval s Callumem Fraserem (Distillery Manager) a Ianem McWilliamem (Marketing Executive). S oběma jsme byli v kontaktu už více než rok, věděli o hře a dávali nám souhlas s umístěním jejich loga ve hře. Callum se také zmínil, že by jednu hru moc rád měl, pokud by to bylo možné, což jsme rádi potvrdili. Nakonec večer před střetnutím potvrdil Callum, že bude na místě a ukáže nám palírnu. No paráda! Callum je ve whisky světě od roku 1990, začínal v palírně Deanston, kde se z mashmana vypracoval až na distillery manažera.

Do palírny jsme přijeli krátce před desátou hodinou a omrkli „hřiště“. Ve visitor centru jsme pak nahlásili, že máme spicha s Callumem a chvilku čekání strávili v distillery shopu. Po chvíli už přišel Callum. Předtím jsem ho vůbec neznal, tedy nějaké video na youtube jsem s ním asi viděl, ale netušil jsem, jaký je to člověk. Hned z kraje jsme zjistili, že je samá legrace. Má takový ten humor, kdy něco řekne se zcela vážným výrazem ve tváři, a vy nevíte, jestli si dělá srandu, a po chvíli se začne smát. Každou chvíli vás něčím nachytá.

Hned když nás uviděl, tak zmínil, že viděl na Facebooku fotku z Fiddichside Inn. Pak se pustil do našich triček s celkem jednoduchým dotazem se zcela vážným výrazem: „Co to je za lidi?“. „A proč je máte na tričku?“ pokračoval vážně. Trochu jsem znejistěl a vydal ze sebe, že jsou to přeci whisky legendy a máme je na tričku protože udělali hodně pro whisky… A Callum se začal smát se slovy „A proč tam nejsem já?“ No co mu na to máte říct… Pak ještě dodal, že chápe, že tam je David Stewart, že to teda ještě ok, ale ti další tři? A zase se smál. Už jsme pochopili jeho humor a trošku nám to připomnělo Johna Quinna, našeho přítele z Irska (global ambasador pro Tullamore D.E.W. a bývalý prezident Irské asociace whiskey). 

Callum nás vzal do nádherné místnosti kousek od obchůdku, kde nás usadil a hned nám nalil úvodní dram – Glenfarclas 2002 Single cask. „No teda, to je slušný start!“ pomyslel jsem si. Předali jsme mu jeho hru a taky ji rovnou otevřeli, abychom mu v rychlosti ukázali, jak to vypadá a jak zhruba se hraje. Já vysvětloval, Callum vtipkoval. Po chvíli, když viděl, že jsme dopili, se mě zeptal jaký jsem ročník narození… fjůůůů, okamžitě mi došlo, proč se ptá, ale dokud nesáhl pro lahev a já ji neuviděl, tak jsem tomu nemohl věřit. A vážně! Glenfarclas 1986 Family Cask Summer 2022 – no do pr… Dámy a pánové, to byla snídaně šampionů! Neuvěřitelná láhev! 

Shodou okolností je i Pavel ročník 86, takže pro nás oba sen! 36letá single malt z jediného sudu… Refill butt poskytl 582 lahví v síle 47,5 %. Tyjo, byl to nádherný panák. Taková usedlá, mohutná, stará sherry whisky. Přesně s těmi tóny kůže, leštěnky na dřevo, čokolády, marcipánu a další dávky dřeva a sherry suchosti. Strašně moc mi to chutnalo a okamžitě bych určil jako nejlepší whisky letošního výjezdu! Kam se hrabe 40letá Aberfeldy, vážně. Teda čistě podle mého gusta… Kdyby nestála přes 1000 liber, musel bych si tu osmašedesátku odvézt. Strašně jsem Callumovi děkoval, že to je velká pocta a že mám z toho obrovskou radost. On se zase jen pousmál a řekl, že si dáme ještě jeden dram a pak nám ukáže palírnu. A pak se to stalo! Na tenhle moment vážně nikdy v životě nezapomenu. 

Po chvilce, kdy na baru naléval třetí dram, se vrátil ke stolu, dal před nás glencairny, posadil se, láhev držel tak, že nebylo nic vidět. A pak to řekl… „So this is the sixty three year old Glenfarclas…“ Ten moment, pořád ho mám v hlavě a ani tehdy ani teď tomu furt nemůžu uvěřit. Chvíli bylo ticho, nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Jen nám všem spadla brada a vykulili jsme oči. Udiveně jsme koukali na Calluma. Ten jen doplnil, že je to whisky z roku 1953. Čuměli jsme fakt jak péra… Co mu na tohle říct? V duchu jsem si říkal něco ve smyslu „No ty kráso, proč nám to vůbec nalejvá?“. Třiašedesátiletá whisky! Myslel jsem si, že na něco takového si budu muset ještě hooodně dlouho počkat, než to někde ochutnám. Ne tady, ne teď, někdy ve vzdálené budoucnosti a kdo ví, jestli vůbec někdy. A najednou stojí přede mnou. Vzorek whisky z roku 1953. 

Nebyl to žádný oficiální bottling, ale láhev s ručně napsanou etiketou s informacemi o ročníku a stáčení. Přivoněl jsem si… Páni. Velmi zvláštní, speciální. Určitě tam byla podobnost s tou šestaosmdesátkou, ale tohle bylo ještě posunuté. Řekl bych směrem do té kůže, rozhodně. Kůže, dřevo, suchost… ovoce ani ne, možná z velké dálky nějaké tmavé lesní ovoce, ale to bych kecal. Já si teď, když o tom píšu, vybavuju nejvíc tu kůži. Jo a takovej ten „starej sklep“, jak tomu s klukama říkáme. Když se Callum zeptal na kouř, tak jsem ho tam v dálce taky asi lehoulince měl – bylo to tím, jak Callum odtajnil, že do roku 1972 dělali v Glenfarclasu i peated whisky. Ale kouř by bylo asi silné slovo, možná spíš doutník, nevím. Strašně zajímavé to bylo, mně to i moc chutnalo! Jistě hrálo velkou roli i to, že člověk ví, s čím má tu čest. Šedesátka na láhvi prostě přidává body. 

Znovu jsem přechutnal a v tu chvíli zalitoval, že na ten panák nemám aspoň půl hodiny… A v hlavě pořád dokola „Vážně piju šedesátiletou whisky?“. Nikdy jsem nic takového nepil. Nejstarší byla miniatura 41leté Tullamorky, a pak tedy ta Aberfeldy 40 den předtím. Ale tohle bylo ještě o více než 20 let starší. Mé babičce bylo 13, když tohle destilovali. Sakra, tak tohle budu rozdejchávat ještě dlouho. Nevěděli jsme, jak Callumovi poděkovat… Ale on se zase jen smál a pak s ještě větším smíchem říkal, že chce být na tričku. A víte co, udělám mu speciální edici a pošleme mu tričko!

Samozřejmě, tu whisky si budeme pamatovat do konce života. Přesto vám prozradím, že i samotná tour byla naprosto neuvěřitelná a rozhodně nejlepší, jakou jsem v životě zažil! Glenfarclas je palírna vlastněná rodinou Grantových. Je to jedna z mála palíren, které nespadají pod nějakého toho nápojového giganta. Tady věci fungují jinak. A Callum Fraser je zde člověk úplně nejvyšší (nad ním už je pouze majitel, pan Grant).

Tour jsme začali tradičně u mlýnu, ale zcela netradičně tu nemají Boby mill ani Porteus, nýbrž švýcarský mlýn Buhler, který jsem zmiňoval v souvislosti s Ronniem. Jo, mimochodem, všude jsme mohli fotit, natáček, prdět a třeba se stavět na hlavu. Tady to nemá pod palcem Diageo, tady vládne Callum. A to je ten nejlepší průvodce ever. Ukázal nám „malt de-stoner“ nad mlýnem a taky hrst kamínků, kterou „odkameňovačka“ nasbírá. Prý kameny ze sladu odstraňují, protože ničí mlýn, hází jiskry (tedy riziko požáru) a navíc nemají kladný vliv ani na chuť whisky. U velikánské záparové kádě (mash tun) se po otevření zeptal, jestli jsme to někdy chutnali. S úsměvem a podivením jsem řekl, že ne a že moc rád zkusím. Callum došel pro dlouhou lopatku a nabral z mashtunu kaši, kterou jsem si přímo z lopatky ochutnal. Bylo to sladké a cereální, vlastně fakt taková snídaně. Něco podobného se opakovalo u kvasných kádí, kde se opět Callum zeptal, jestli jsme to někdy pili. „Jednou v Dinglu, ale určitě rád ochutnám!“ vykřiknul jsem. On se jen zasmál a šel pro měděnou nádobku na řetězu, kterou spustil do kádě a nabral vzorek zkvašeného rmutu (piva). Kvašení zde probíhá velmi dlouhých 160 hodin a washback plní na 40 000 litrů. Ochutnali jsme tedy i pivo, abychom spláchli tu snídani. 

Po přesunu do stillhousu se výrazně oteplilo. To proto, že jsme stáli u kotlů, které jsou stále ze 100 % ohřívány přímým ohněm (direct gas fire). Wash still je vybavený rumagerem (takový řetěz, který neustále jezdí dokola po dně kotle a zabraňuje připalování). U spirit safu padla opět má oblíbená otázka… Callum: „Chcete ochutnat new make?“ Na odpověď ani moc nečekal a smál se. Čekal jsem, že zajde někam pro lahvičku s newmakem a sklenkami a nalije nám. K mému velkému šoku se ale událo něco jiného. Něco, co jsem nikde jinde neviděl a nezažil. Borec šel do řídící místnosti pro klíče, normálně odemkl spirit safe, otevřel víko a pokynul mi, abych si šel ochutnat. Koukal jsem na něj s otevřenou pusou a nechápal, jak to mám ochutnat. „To tam mam sáhnout a nabrat si rukou?“, žbleptnul jsem… Callum se pousmál a potvrdil mi, že si mám fakt nabrat přímo z tekoucího spiritu. „No ty kráso! To si děláš pr…“ Pardon za ty skryté vulgarismy, ale já prostě nechápal a všichni jsme na něj koukali jak na svatej obrázek. Takže takovou ochutnávku new maku jsme měli poprvé. A společně s Callumem jsme se pak malinko smáli těm nesmyslným pravidlům, která jinde v palírnách musí dodržovat. Alespoň to focení už by mohli povolit všude – žádné tajemství tím nevyzradíte a rozhodně nic nevybuchne.

Ze still housu jsme zamířili do skladu, kde nám Callum ukázal nejstarší sudy, které budou na podzim stáčet jako 70letou whisky. Odpoledne je prý půjde přechutnat a překontrolovat. Ptal jsem se ho, jestli se na to těší, a říkal, že jo. Zároveň jsem se ho ptal, co když zjistí, že sudy už jsou připravené k lahvování teď a další staření by jim spíše uškodilo, a tedy by bylo lepší je stočit už teď, jako 69leté. „Nene, ty sudy budou připravené na podzim,“ odpověděl a smál se, že tohle je prostě nalajnované a že u těchto starých sudů už hlídá spíše aby alkohol nespadl pod 40 %.

Pak jsme přešli k plnění sudů. Dva zaměstnanci palírny zrovna plnili a Callum jim řekl, ať nechají jeden sud na Pavlovi. Pavel vyplesklej, co má dělat, chytil plnicí pistoli a s obavou, aby to někde omylem nepustil a nelil new make po zemi, nakonec úspěšně zasunul. Já jsem si zase vyzkoušel kladivem zarazit zátku naplněného sudu a následně ještě barvou označit přes šablonu číslo sudu.

Po téhle neuvěřitelné tour jsme šli zpátky, Callum nám nalil ještě poslední dram – 25letou Glenfarclas z core range. Divil jsem se, jak výrazně jiná je proti 21leté, kterou mám doma. A za mě výrazně lepší – úplně o třídu jinde! Je tam prý trochu jiné složení sudů a větší podíl 1st fillů. Příjemná tečka za naprosto snovou tour. Callume, jdu na to tričko, příteli! Jaký skvělý chlapík… A palírnu Glenfarclas budu od dnešního dne vnímat úplně jinak.

Ještě než jsme odjeli, se naposledy obul do Billyho. „Řekněte Billymu, až u něj budete, aby vám dal ochutnat whisky z roku 1953, že jsem vám ji tady nalil a chtěli byste to porovnat s jeho whisky…“ a opět se začal smát. Palírna GlenAllachie totiž v roce 1953 ještě nestála, byla založena až v roce 1967, což Callum dobře ví.

Chudák Billy

Po tour v údolí zelené trávy jsme se chtěli zastavit v GlenAllachie, která je po cestě. Byl jsem v kontaktu s Tracy (Visitor Manager), která byla moc milá, i když jsem ji docela spamoval. Tour v GlenAllachie jsme totiž měli zamluvenou až na čtvrtek, ale Billy v palírně není každý den, a tak jsem bombardoval Tracy s dotazy, kdy tam tedy je.

Když jsme dorazili, už nás tam vítala, a spolu s kolegyní zmínily, že viděly fotku z Fiddichside Inn. Teda, to místo tady fakt lidi znají… Tracy nám zavolala Billyho. Bělovlasý pán s pěkným kulatým bříškem v tmavém svetříku s límečkem nakráčel do visitor centra. To je on, Billy Walker. Legenda. Majitel a distillery manager v jedné osobě. Člověk, který proslavil GlenDronach a nyní slaví úspěchy v údolí kamenů. 

Pozdravili jsme a předali mu hru. Billy je velmi tichý, příliš toho nenamluví. Je skromný a vyzařuje z něj takový klid. Podepsal nám kartičku, vzal si hru, a pak nás na chvíli zavedl k sobě do laboratoře, která byla plná vzorků. Na stole stály tři lahve popsané fixou. Nalil nám vzorek z každé z nich (poté, co sám umyl skleničky) a sdělil, že tohle jsou příští lahvování GlenAllachie. Wow!!! Byly to whisky z let 2012, 2013 a 2014 s různými finiši po vínech. Byly moc pěkné, svěží, každý vzorek měl něco do sebe. Nakonec nám nalil ještě 30letou GlenAllachie batch 3. No tyjo! Ta byla opravdu nádherná, ty sherry sudy jsou prostě nádherný tady. Možná to v tom neuvěřitelném vyprávění a po tour v Glenfarclasu trochu zapadá, ale „Ty bláho!“ řekl jsem si, „Vždyť my tady pijeme 30letou whisky! Vzpamatuj se a soustřeď se na tenhle okamžik, jak nejvíc můžeš!“, snažil jsem si v tu chvíli uvědomit, co se právě odehrává. Když jsme mu říkali, jaká to je pro nás čest a že je legenda, tak dodal „No ještě neumírám“ a zasmál se.

Chvilka s Billym utekla rychle, musel už odjíždět.. Přesto jsme byli velmi šťastní, že jsme ho aspoň potkali a mohli mu osobně předat hru a strávit okamžik po jeho boku. Na whisky z roku 1953 jsme se ho samozřejmě neptali. Callum si možná srandičky dělat může, ale toho my určitě nejsme hodni. Callumovi jsme jen pak napsali, že whisky z roku 1953 jsme v GlenAllachie neochutnali, na což odepsal „Poor Billy does not have anything that old.“ a doplnil o dva vysmáté smajlíky.

Sherry Masterclass

Tak a zpátky do auta, čeká nás GlenDronach, oblíbená palírna našeho kamaráda Petra, který do té doby řídil, takže vyfasoval nějaké vzorky (vzorek 63letého Glenfarclasu si dovezl domů a prý se nepodělí). S Rachel Barrie se nám bohužel domluvit nepodařilo, ale nechali jsme jí hru v palírně. 

GlenDronach je na pohled taková zvláštní palírna, mi přijde. Stillhouse je zvenku skoro až ošklivý, pagody jsem si nevšiml, vstup do visitor centra je taky takový bokem. No ale whisky, whisky mají famózní. Tour probíhala standardně, nic extra bych asi nevypíchl. Mlýn mají tradiční Robert Boby mill, servisovaný samozřejmě Ronniem. Údajně je to jeden z nejstarších mlýnů, ne-li nejstarší. Pořídili ho v roce 1930. Vlastní sladování ukončili někdy v roce 1996, dnes už také vše nakupují. Still house je uvnitř pěkný, kotle mají 2+2 a nejstarší sud ve warehousu je označen rokem 1968.

Degustaci jsme začali new make spiritem. Následně jsme mohli ochutnat čisté Oloroso sherry a následně také Pedro Ximénez, to abychom lépe porozuměli jejich vlivu na výslednou whisky. Po vínech už se na nás klepal našlapaný lineup. GlenDronach Cask Strength Batch 10, poté ikonická 18 Allardice. Na závěr dvě neskutečné bomby. Obě ručně plněné láhve – 11letá single cask ze sudu po PX v síle 58 % a 29letá single cask ze sudu po Oloroso sherry v síle 55,5 %. Neskutečná dobrota, neuvěřitelně bohatá, plná, mohutná sherry whisky. Tomu nejde nic vytknout! Vskutku famózní! 

Po tour jsme si všichni tři naplnili své láhve, všichni tři jsme sáhli po tom PXku, které bylo ještě za poměrně dobrou cenu (129 liber), stejně jako core range. V Čechách nesmyslně vystřelenou 18ku Allardice měli za 138 liber, což je lidovka. Říkali jsme si, jestli ji vůbec budou mít a jak zásobené bude visitor centrum – ono to vlastně nejde vůbec dohledat.

Eshop samozřejmě přímo distillery shop nemá, takže pokud si nezavoláte, tak si místní zásoby a ceny ověříte až na tam. Pavel si pak dokonce naplnil i tu 29letou po Olorosu, která už ale stála snad 800 liber. S průvodcem jsem chvíli diskutovali o cenách lahví GlenDronachu a tom, jak za poslední roky dost stouply. Jejich whisky prý byly dlouhou dobu prodávány pod cenou, a tak museli cenovky postupně upravit, aby to dávalo smysl napříč skotskými.

Jako fanouškovi sherry stylů mi GlenDronach samozřejmě velmi sedí a jejich osmnáctku stále považuji za jednu z nejlepších core range whisky. Řeč přišla i na 15letou zelenou láhev a její krátký výpadek před několika lety. Údajně museli složení malinko změnit, protože byla příliš podobná 18leté starší sestře, a tak trochu „sáhli do sudů“. No, to možná vysvětluje, proč řada lidí adoruje starou 15y a na novou 15 revival kouká skrz prsty. Na baru jsme pak ještě ochutnali 15y po Tawny port, která nás velmi velmi příjemně překvapila.

Z GlenDronachu jsem řídil já, ale vzorky jsem vypil skoro všechny, takže jsme po tour jen tak okouněli kolem palírny. Dal jsem si tam kafe, dostatek vody a za necelé dvě hodinky jsme mohli jet. Ve Skotsku je tolerance 0,5 promile, což je docela dost, nicméně v palírnách všude mluví o nulové toleranci. Tak jasně, nebudou podporovat řidiče v pití, to dá rozum. Nicméně nulová tolerance jako v ČR tu není. Pozor ale na překročení limitu nebo nějaký průšvih na silnici, postihy jsou pak velmi tvrdé. 

Spali jsme v Huntley, kde jsme si dali večeři a pár piv po neuvěřitelném dnu. Jen tak jsme seděli a rozjímali. Zároveň už jsem myslel na další den a setkání s Davidem Stewartem, bezesporu největší postavy výjezdu.

Den 5 (čtvrtek) - Žena v Bentley a rockstar v jídelně

Další den byl docela našlapaný. Ráno jsme se chtěli stavit na chvíli kouknout do Strathisly, pak Macallan, rychle do Dufftownu na oběd za Davidem Stewartem a pak přejet do GlenAllachie. 

Ve Strathisle jsme byli před desátou, tak akorát dát si nějaký ten dram. Tour jsme neměli, čas na to nebyl, ale udělali jsme pár fotek palírny, která je z mého pohledu možná nejhezčí palírnou vůbec. A taky jsme chtěli mrknout do shopu. Výběr láhví byl pestrý, nabídka single casků bohatá. Překvapila nás mladá dívčina, pracovnice visitor centra, se kterou jsme se dali do řeči. Když jsme jí řekli, které láhve nám přijdou zajímavé, tak nám jen tak donesla do kalíšků ochutnávku. A to včetně 25leté Strathisly – single cask edice, destilovaná v roce 1994 a stařená v 2nd fill sherry buttu! No prosím, snídaně opět v naprostém pořádku. Za obchůdkem byl velmi příjemný bar a dívka byla opravdu milá, celkově jsme z toho měli moc pěkný pocit a byl jsem rád, že si tam kluci vzali láhev. Když už nám dala tolik ochutnávek zdarma. Příště tam určitě zajdeme i na tour!

Velkým kontrastem k malé palírničce v tradičním stylu byl Macallan. Ufff…. Už fakt, že jsme si museli booknout přes internet i návštěvu shopu, ehm pardon, The Macallan Boutique, byl zvláštní. Naprosto šílený byl ale příjezd k palírně. Před bránou stálo Bentley Mulsanne a u něho stylově oblečená dáma s deštníkem, která nás zastavila. Milá, krásná slečna s decentním make-upem si nás zapsala a dodala, že už jsme očekáváni. Auto moc hezký, Bentley je ikona, holčina taky krásná, ale přesto se ptám – proč? Co to jako je… Nehledě na to, že po vstupu do budovy palírny jsme byli přivítání jinou slečnou s načesanými vlasy, která si do tabletu zapsala nás všechny včetně emailů. Přivítala nás a projevila nadšení, že jdeme na „boutique experience“ nebo jak to mají nazvané. Byl jsem v Macallanu v roce 2018 a tahle divadýlka nebyla. 

Prostory uvnitř jsou luxusní, krásné. Budova sama o sobě je architektonický skvost, ačkoliv budí kontroverze. Na jednu stranu nádherná stavba, která krásně zapadá do krajiny a nenarušuje zeleň, na druhou stranu tradiční pagodu tady nehledejte. V shopu měli spoustu různých lahví, např. core range Macallan 18 sherry cask byl i za dobrou cenu. Jinak ale nesmysly. S trouchou nadsázky předražené NASky plné marketingových blábolů (milovníci Macallanu by mě asi teď kamenovali). Pozor, nikdy jsem neřekl, že to nejsou dobré whisky. Ne, že bych měl Macallan nějak výrazně napitý, to ani náhodou, i s ohledem na ceny. Ale pár jsem jich měl a třeba Enigma, kterou mám doma (taky NAS a nějaká story tam je), je prvotřídní skvělá whisky, bez debat. 

Nic jsme nekoupili, ale šli jsme se ještě mrknout do baru nahoru, odkud je pěkný výhled skrz sklo na stillhouse, kde najdete neuvěřitelných 36 kotlů. Bar působí luxusně a nabízí širokou škálu flightů i klasických dramů. Jen ty ceny. Takže po dvou minutách, kdy nás pán usadil do pohodlných gaučů a donesl na úvod pohár vody, se zvedáme a zase odcházíme. Překvapilo mě, že v celém prostoru bylo pár lidí, nikde nikdo. Snad víc personálu než návštěvníků. „Hlavně, že se musí bookovat i vstup do shopu!“ pomyslel jsem si. 

Nic proti luxusu, ale zcela upřímně, já jsem se v palírně Macallan necítil vůbec dobře. V tričku Whisky Game a džínách jsem nějak nezapadl, všechna ta pompéznost a totální posh prostředí mi vadily. Ne, opravdu ne. Toto bylo v porovnání se Strathislou, kde jsme byli hodinku předtím, úplně otřesné. Jo, chápu, asi nejsme cílovka. Rychle jsme vypadli a u brány zamávali slečně v Bentley. Tahle cca půlhodinová návštěva ve mně zanechala velmi nepříjemné emoce. Wtf!? Tohohle divadla nechci být součástí. A už chápu, proč ani Bob Dalgarno se s novou palírnou nesmířil. Sbohem!

Zpátky do normálu

Rychle zapomenout a honem do Dufftownu! Čeká nás oběd se samotným Davidem Stewartem – nejdéle sloužícím malt masterem ve whisky průmyslu. David oslavil v palírně Balvenie nedávno 60 let, pracuje tam od svých 17, kdy upřednostnil práci v palírně před prací v bance. Je považován za průkopníka v oblasti finišování whisky a za svůj přínos dokonce obdržel od královny čestný titul MBE. A s ním jsme měli za krátko poobědvat. My, tři obyčejní kluci z Česka, v podstatě stále na začátku své whisky cesty.

Plánovali jsme si hned po příjezdu v distillery shopu koupit nějakou Balvenie, aby nám ji později David podepsal. To jsme taky udělali, jen jsem byl zklamaný, že už nebyla k dispozici 15letá single barrel po sherry. Vzal jsem tedy zavděk 12letou single barrel z 1st fill bourbonu a pro alkohol.cz jsem vzal Balvenie 21 Portwood – Davidovu nejoblíbenější Balvenie. Petr si vzal taky 12 Single barrel a Pavel sáhnul po Balvenie ze série Tun 1509.

Když jsme platili na pokladně, akorát přišel David. Wow!! To je on, sám David Stewart, stojí tu před námi a potřásáme si rukou. Ukázal jsem mu, co jsem si koupil, a jestli by mi mohl láhve podepsat. „This one is my favourite…“ ukázal David na 21 Portwood. To jsem už věděl, zmiňoval to v jednom podcastu. Ze shopu nás vzal do Robbie Dhu centre kousek za rohem, kde je speciální whisky lounge a místnost pro zajímavá setkání. Jméno nese po místním zdroji vody. 

Šli jsme s Davidem, procházeli kolem návštěvníků, kteří koukali, a někteří rozhodně Davida poznali. Připadali jsme si po jeho boku děsně VIP. Taková rocková hvězda v jídelně a my s ní jdeme na oběd. Zastavili jsme se u baru, kde nám David řekl, ať si cokoliv vybereme. Protože jsem se mu předtím v obchodě zmínil, že mě mrzí, že už neměli 15 Single barrel po sherry, a tady na baru ji měli, navrhl mi, ať si ji dám. Což jsem udělal. Pavel si poručil Balvenie Tun, kterou si koupil, a k tomu jeden Glenfiddich ze série Distillery Handfilled. 

Vedle v místnosti už nás čekala polévka a sendviče. David je v mnoha ohledech podobný Billymu. Je také poměrně tichý, až tak moc sám od sebe nemluví, takže se ho člověk musí ptát. Odpovídá k věci, jasně, ale zase se zbytečně nerozpovídá. Viseli jsme mu na rtech. Ptal jsem se ho na nápad s finišováním, na co taky jiného. Vyprávěl nám příběh, jak k němu přišlo vedení a chtělo, aby sestavil nějaké core range. Tehdy ho zkrátka napadlo vyzkoušet sherry sudy. Líbilo se mu, že do whisky vnášejí tóny koření. Whisky z bourbonu přelil do sherry a následující týdny a měsíce chutnal a chutnal. Údajně takhle zkusil jen jeden sud a teprve když zjistil, jak dobře to funguje, rozjel to ve velkém. A tak vznikla Balvenie Double Wood. 12 let v sudech po bourbonu, následně 9 měsíců v sudech po sherry a pak ještě 4 měsíce v marrying tun… 

Jeho oblíbená Balvenie je 21 Portwood, jak už jsem zmiňoval, z ostatních palíren zmínil pro mě překvapivě Glenrothes a Old Pulteney. Vyprávěl o Brianovi a Kelsey. S Kelsey se mu velmi dobře spolupracuje a hodně ji vychvaloval. Prozradil, že za pár měsíců vyjde nová láhev, 19letá Balvenie po sherry, tak si prý mám potom koupit, že mi bude chutnat. Nejstarší sud Balvenie ve skladech pochází z roku 1960 a tak logicky přišla řeč i na 60letou Balvenie, kterou lahvovali právě na počest jeho 60 let působení v palírně. Říkal, že je to pocta a že láhev nedostal, což jsme se divili. Říkal, že možná až půjde opravdu úplně do důchodu, tak mu třeba něco dají. Po obědě nám podepsal všem lahve, trpělivě na tubus i na láhev, a mně podepsal i tričko. Nechtěl jsem si ho sundávat, přišlo mi to v jeho blízkosti nevhodné, ale bez podkladu to moc nešlo, tak sám řekl, že bude lepší když ho sundám. No stát před ním do půl těla bylo…divné. Ale mám podepsané tričko!

Čas s Davidem byl milý, je tak pokorný, na to jaká legenda to je. Není tak výrazný, není to takový showman, jako třeba Callum a nebo slavní kolegové Richard Paterson či Jim McEwan. Dělá svou práci a svět v tichosti přihlíží.

Ve dvě hodiny nám začínala tour v GlenAllachie a bylo třičtvrtě, když jsme se zvedali k odchodu. Bylo jasné, že začátek tour nestihneme, ale moc nám to nevadilo. Každá minuta s Davidem měla větší cenu. Doprovodili jsme ho k autu a naložili mu hry (vezli jsme jednu navíc pro Briana Kinsmana, o což nás sám David poprosil). David prý řídí rád a koho to zajímá, má Volvo V90.

Tracy mě zabije

5 minut na přesun z Glenfiddichu do GlenAllachie vážně nestačí, a tak jsme přijeli pozdě. Dobíhali jsme do visitor centra, kde už nás vítala Tracy. No vlastně si dělala legrácky, že už jdeme pozdě a máme smůlu. A taky mi řekla, že už si mě blokne na LinkedInu, protože jí furt píšu. Smích. Přidali jsme se k tour, kterou tvořila průvodkyně a mladý pár, takže nás opravdu moc nebylo.

Palírna GlenAllachie je poměrně mladá a Billy ji koupil v roce 2017 poté, co se společníky prodali palírny BenRiach, GlenDronach a Glenglassaugh za 285 milionů liber. Takže má Billy sám teď GlenAllachie a k tomu nemusí řešit důchod. První, co v palírně po koupi udělal bylo, že snížil produkci snad na třetinu. Chtěl se okamžitě zaměřit na kvalitu, ne na kvantitu. Zároveň následovala nekonečná práce se sudy a přecaskovaním.

Ptali jsme se i na design – osobně tedy vůbec nejsem fanouškem toho „flinstonovského“ loga. Je to prý odkaz na kameny, protože GlenAllachie je v překladu z gaelštiny „údolí kamenů“. Billymu je to prý jedno, dokud se prodává whisky. Je důležité to uvnitř, ne obal, tak to neřeší. Zaměření na kvalitu dokazuje i velmi dlouhá fermentace, která trvá 163 hodin. Silné pivo se pak pomalu destiluje… 

Venku jsme pomohli skladníkům a váleli sud asi 50 metrů, což bylo příjemné zpestření tour. V plnící hale nám jeden z pracovníků dal ochutnat new make, kterým plní sudy. Z malé lahvičky se postupně napili všichni… Stejně tak z další lahvičky, kterou po chvilce podal, a v které už byla 17letá sudovka z sherry sudu. To bylo velmi pěkné gesto a dal se s námi chvíli do řeči. 

Všichni pracovníci palírny byli moc milí. Závěrečný tasting zahrnoval GlenAllachie 13y  2009 Single Cask Madeira Barrique 59,1 %, GlenAllachie 17y 2005 Ruby Port Pipe 55,9 %, GlenAllachie 21 Batch 3 v síle 51,5 % a na závěr jsme dostali ochutnat i první GlenAllachie whisky, která se zrodila kompletně pod dohledem Billyho – 4letou whisky Future Edition z nakouřeného sladu v síle 60,2 %. 

Průvodkyně nás během degustace naučila něco málo z dialektu Doric a po tour jsme šli mrknout ještě do distillery shopu, kde si kluci koupili láhve. Mě čekalo 3hodinové řízení zpět do Edinburghu, takže jsem si dal hodně vody a obsluha obchodu mi nabídla i kávu, ačkoliv standardně ji tam nekoupíte. Dali jsme jim za odměnu ochutnat Pavlovu Svachovku, která jim, jak jinak, chutnala. Následovala nějaká ta hodinka střízlivění a fotky palírny zrcadlící se ve vedlejším jezírku. V tom se mimochodem před časem koupal nějaký Polák, takže od té doby musí při tour říkat, aby se tam lidi nekoupali.

Cesta do Edinburghu byla dlouhá a my jsme vzpomínali na naše zážitky. Večer jsme pořádně zabalili láhve do kufru a po rychlém pivku to zapíchli. Nic zajímavějšího už se nestalo ani brzo ráno na letišti a tak jen na závěr upřímně pogratuluji všem, kteří jste tohle neskutečně dlouhé vyprávění dočetli celé. 

Klobouk dolů, zasloužíte nějaký pěkný dram!