Honza Vlasák a jeho cesta do Japonska

Přiznávám, že Japonsko nikdy nebylo na vrcholu mého cestovatelského žebříčku. Země je to samozřejmě fascinující, ať už svou historií, kulturou nebo kuchyní. Jen to pro mě prostě nikdy nebyl ten úplný top. Tohle celé se otočilo naruby jen pár hodin po přistání v Tokiu. Dovolte mi, abych vás pozval na svou cestu a prozradil vám, jak jsem se do Japonska vůbec dostal, co všechno jsem tam zažil a čím vším mě země vycházejícího slunce okouzlila.

Barmanská soutěž Nikka Perfect Serve

Celý tento příběh začal, jako spousta dobrých příběhů, v baru. Avšak tentokrát to bylo z druhé strany. Na konci jara roku 2022 za mnou přišel kolega Matúš a ptal se mě, jestli se chystám na nějakou další z barmanských soutěží. Že bychom mohli porovnat síly. Postupně jsme probírali jednotlivé soutěže, o kterých jsme věděli, že se před pandemií covidu konaly, a přicházeli jsme na to, že mnoho z nich se bohužel už nepořádá. Z opravdu světových barmanských soutěží nám v Čechách zbyly vlastně dvě. Globálnější soutěž World Class měla už po svém lokálním finále a druhá Nikka Perfect Serve měla právě otevřené přihlašování a zveřejněné podmínky. Volba byla jasná.

S kolegou Matúšem jsme se přihlásili a po napínavém čekání, kdy se hodnotící komise v Paříži probírala přihláškami z České republiky, jsme byli vybráni do českého finále. Pro vaši představu, každá barmanská soutěž je tak trochu jiná a každý pořadatel si může nastavit svoje vlastní pravidla. Přihlášení do Nikka Perfect Serve probíhá zpravidla skrze webový formulář, kde barman napíše své údaje a popíše vlastní koktejl splňující zadané téma pro daný ročník včetně jeho receptury. Samotné finále je pak o mnoho zábavnější.

To české se konalo na konci září v baru Casablanca, který sídlí v posledním patře hotelu President. Během dopoledne proběhl seminář o pohostinství určený pro barmanskou komunitu pod vedením duchovního otce soutěže a světově uznávaného slovenského barmana Stana Vadrny. Po bezmála třech obohacujících hodinách nás čekal oběd a rozlosování pořadí. 

V soutěži Nikka Perfect Serve nejde až tolik o drinky, ale mnohem více o pohostinnost. Tři porotci proto místo hodnotících tabulek s předepsanými kritérii a počty bodů dostávají role a téma, které mají sehrát. Na soutěžícím pak je na danou situaci reagovat a pokusit se ji co nejlépe zvládnout. Každý z nás měl možnost si nejdříve projít a prozkoumat bar, za který se postaví, zeptat se na praktické otázky místního barmana a pak už jen čekat, až na něj přijde řada. Museli jsme nejdřív rozklíčovat případné prostředí, poradit si s unikátní situací během 15 minut a obsloužit své hosty, tedy hodnotící v rolích, co nejlépe.

Já jsem se ocitl na Havaji v baru, kde se přede mnou objevili velmi rozjaření turisté, kteří po mně chtěli, abych jim zatančil tanec hula hula, udělal si s nimi selfie za barem a neustále mě bombardovali všetečnými otázkami. Cílem pro mě bylo co nejrychleji zjistit, na jaký drink mají chuť, abych mohl začít s přípravou koktejlů a během ní povídat o historii značky Nikka, odpovídat na dotěrné otázky a být připraven okamžitě reagovat na cokoliv dalšího, co by mě mohlo potkat. Situace a zadání koktejlů mi sedlo natolik, že jsem české finále vyhrál a čekala mě cesta na finále světové.

Světové finále v Neapoli

Po českém vítězství mě čekaly dva měsíce, během nichž jsem s českým ambasadorem Nikka, Kryštofem Hordinou, dále studoval historii značky, výrobu a rozdílnosti v jednotlivých produktech a získával tipy na situace, které by se mohly na světovém finále objevit. Také jsem se snažil dozvědět alespoň pár užitečných informací o svých porotcích. Kryštof mě měl na světové finále doprovázet, bohužel se ale pár dní před odletem ze své účasti omluvil a tak jsem do letadla směřujícího do Neapole nakonec nasedl sám.

Po večerním příletu a ubytování v hotelu jsem měl možnost seznámit se s dalšími 13 soutěžícími, zástupci značky jak z evropského ředitelství v Paříži, tak přímo z japonské centrály. Druhý den jsme měli většinu dne volný program, který se hodil na prozkoumání města a pro kolegy cestující z USA a Austrálie na srovnání časového posunu. Usedli jsme pak společně k večeři, kde jsme se oficiálně seznámili s porotci a byl nám představen program finále.

Další den ráno, jsme naskočili do autobusu a nechali se odvézt do jedné z tradičních neapolských pizzerií, kde jsme se naučili péct a zdobit pizzu. Odpoledne jsme se pak rozlosovali do tří skupin a čekaly nás první dvě disciplíny. Tou úplně první byl písemný test. Celkem 20 otázek prověřilo naše znalosti o značce a až večer jsem se dozvěděl, že jsem byl jedním ze dvou, kdo neudělal ani jednu chybu.

Druhá disciplína nás čekala za barovým pultem baru Archivio Storico, kde jsme se dozvěděli, že musíme připravit klasický koktejl Whisky Sour. Základem pro tento koktejl byla určena whisky Nikka Yoichi, ale jinak jsme měli volné ruce. Během čtvrt hodiny jsme si mohli ochutnat místní citrusy a různá sladidla, která jsme dostali k dispozici, a vyzkoušet si poměry drinku. Po čtvrt hodině jsme měli připravit jednu porci našeho Whisky Sour koktejlu. Porotci ochutnali všechny servírované drinky a napsali si poznámky. Celá tato část proběhla bez jakékoli interakce mezi soutěžícími a porotou. Nejspíš za odměnu jsme pak měli možnost ochutnat whisky Nikka Yoichi 10y, která právě vstupovala na evropský trh.

Na to hlavní finále jsme si museli ještě jednu noc počkat. Poslední disciplínu hostil neapolský koktejlový bar L’Antiquario, ve kterém jsme si hned dopoledne rozlosovali pořadí a čekalo nás to samé jako během kola národního. Jeden z mých hostů byl homosexuál, který se mnou flirtoval na baru, druhý muž byl labužník, který chtěl ochutnat whisky, která by měla různé vrstvy, jež by mohl během popíjení objevovat, a třetí byla velmi éterická dáma, která si přála jemný až hedvábný koktejl. Celá situace na baru byla velmi příjemná a dobře jsme se bavili. Mých 15 minut uteklo, ani jsem nevěděl jak. Měl jsem ze svého výkonu dobrý pocit a to i přesto, že jsem se ráno neprobudil úplně ve své kůži. Po skončení všech soutěžících se hodnotící odebrali stranou, aby probrali své poznámky a vybrali vítěze.

Úplně nejlepším z nás byl Ital jménem Daniele Salviato. A mě čekalo opravdové překvapení, když jsem byl vyhlášen na druhém místě! Nikka Perfect Serve je unikátní i v tom, že jsou to právě první dva na světovém finále, kteří vyhrávají hlavní cenu. Tou je pak cesta do Japonska s programem na jeden týden včetně exkurzí do obou destilérií značky Nikka. Jediný další Čech, který se do Japonska v rámci výhry v této soutěži podíval, byl právě Kryštof Hordina, který v roce 2014 vybojoval také druhou příčku. Podporu z domova jsem měl v Neapoli velikou a měl jsem obrovskou radost, že se mi podařilo získat tak krásné umístění. 

První dny v Tokiu

Na cestu jsem vyrazil ve čtvrtek 11. května 2023 dopoledne a čekalo mě opravdu mnoho hodin na cestě. Z Prahy jsem letěl do Helsinek a po pár hodinách čekání na malém sympatickém letišti jsem nastoupil na přímý let do Tokia. Náš pilot vedl letadlo přes severní pól a následně jsme i překročili datovou hranici, když jsme proletěli mezi ruskou Čukotkou a americkou Aljaškou. Do Tokia jsem s časovým posunem dorazil v pátek brzy odpoledne a už nebyl čas ztrácet čas. 

Na hotelu jsem se sotva rozkoukal, osvěžil se a dal všem doma vědět, že jsem v pořádku na místě. Hned první večer jsem měl v programu hostovací směnu v baru hotelu Bulgari v tokijské Ginze. Za bar jsem se postavil spolu s dalšími výherci soutěže Nikka Perfect Serve, respektive s italem Danielem a vítězi posledního předpandemického ročníku - Jenou ze Spojených států amerických a Asterisem z Řecka. Všechny čtyři nás v následujících dnech čekal stejný program a tato hostující směna byla perfektní příležitost k tomu se seznámit. Hosté, kteří během večera přišli, si mohli vybrat ze čtyř klasických koktejlů a nechat si je namíchat od někoho z nás čtyř vítězů.

Druhý den dopoledne jsme měli vyrazit do obchodu s japonským sklem a barovým vybavením. Trochu sebevědomě jsem vymyslel plán, že vstaneme dříve a půjdeme se podívat na nedalekou rybí tržnici. Úspěšně jsem zaspal, jak mě doběhl časový posun, a jen tak tak jsem stihl oficiální program. Malý obchůdek Sokichi, který jsme navštívili, byl opravdovým kouskem ráje pro každého barmana, který prošel jeho dveřmi. Na oběd jsme byli pozváni do restaurace specializující se na přípravu úhořů. Kuchaři tam zpracovávají všechny jejich části a my jsme měli možnost všechny ochutnat. Po obědě už byl čas se přesunout na barmanský veletrh Tokyo Bar Show. Cestou jsme stihli ještě rychlou zastávku u kláštera Senso-ji, vedle nějž se nachází pětipatrová pagoda, a bylo nám vysvětleno, jakým způsobem se místní v klášterech modlí. Na samotném veletrhu bylo k vidění mnoho známých tváří světové barmanské scény, bylo tu k ochutnání mnoho vzorků whisky, ginů i dalších destilátů, více či méně známých. Nejzajímavější bylo hledat, zkoumat a povídat si o produktech, které se nedostanou na evropský trh. Na večeři jsme se výjimečně spojili s barmanskými kolegy z římského baru Drink Kong, který měl ve spojení s whisky Nikka na veletrhu svůj stánek. Byli jsme pohoštěni v restauraci typu izakaja, kde se sedí na zemi a všechna jídla jsou sdílena s ostatními. 

V neděli jsme se s dalšími výherci domluvili, že vyrazíme na něco dobrého k jídlu ještě předtím, než byl čas vyrazit na cestu na sever. Jelikož byla neděle, tak naše možnosti byly značně omezené, ale dostali jsme tip od jednoho z našich dvou průvodců, že máme navštívit některý z obchodních domů, v jejichž spodních částech se obvykle nachází jedno a více pater, kde se prodává všechno od pečiva, přes ryby a maso až po dorty a ovoce. Každý z nás pořídil něco a vydali jsme se do nedalekého parku, kde jsme si udělali takový malý piknik na lavičce a objevili spoustu nových chutí. Fascinující bylo ochutnat místní jahody a hrozny, stejně jako nigiri s otoro (tučným masem z břišní části tuňáka). Následně byl už čas vrátit se na hotel, dobalit poslední věci a vyrazit na letiště. Čekala nás cesta na severní ostrov Hokkaidó, konkrétně do města Sapporo.

Hokkaidó a destilérie Yoichi

Necelé dvě hodiny v letadle nás přenesly o několik set kilometrů severněji. Cestou z letiště do centra města Sapporo to bylo vlastně pořádně poprvé, co jsme mohli pozorovat japonskou přírodu. To, co jsem viděl na Hokkaidó, bych pravděpodobně přirovnával k jižním částem severní Evropy nebo Skotsku. Ještě ten samý večer jsme navštívili bar Ikkei, jehož majitel má v oblibě skladování různých láhví pod hladinou moře. V samotném baru tak jsou k ochutnání především saké, whisky, ale také rumy, giny a nebo namíchané koktejly, které strávily rok až dva několik desítek metrů pod mořskou hladinou. Tlak pod mořskou hladinou opravdu ovlivňuje chuť nápoje a bylo úžasné mít možnost ochutnat rozdíl mezi originálním a „podmořským“ destilátem.

Po první noci v Sapporo jsem se rozhodl si trochu přivstat a vyrazil jsem na sólo procházku do parku Nakajima. Před nadupaným programem jsem nasál trochu klidu místní přírody a viděl asi největšího havrana ve svém životě. Všichni společně jsme pak vyrazili do přístavního městečka Otaru, které je proslulé jak svým vodním kanálem, tak jedním z nejlepších sushi v Japonsku. Obědvali jsme ve vyhlášené restauraci, která byla ve městečku otevřena už v roce 1935, a jídlo nám připravovali starší kuchaři, mistři svého oboru, zpracovávající ryby celý svůj profesní život. Po úžasném jídle jsme ještě objevili proslulé japonské třešně - sakury v květu. Přejeli jsme pár desítek kilometrů na západ a dorazili do města Yoichi, kde se v roce 1934 začala psát historie značky Nikka. Během soukromé prohlídky destilérky jsme si prošli všechny fáze výroby whisky, kladli dotěrné otázky, pozorovali jsme, jak se opravují a znovu vypalují sudy, podívali se na haly, kde sudy s whisky odpočívají, a navštívili jak původní ředitelství společnosti, tak dům, v němž žil zakladatel Masataka Taketsuru se svou ženou Ritou. Nejzapamatovatelnější pro mě osobně bylo, že pod destilačními kotly se i v dnešní době topí uhlím a udržela se tak alespoň část původních postupů výroby. Na závěr nás čekala ochutnávka jednotlivých částí whisky, které jsou produkovány v destilérii Yoichi, abychom měli šanci porovnat, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Další překvapení mě pak čekalo v obchůdku, kde jsem mimo jiné našel plechovku nízkoalkoholické kombinace whisky se sodou Hibally. Neodolal jsem koupi a mohu říct, že to bylo velmi dobré!

Večer zpátky v Sapporo jsme navštívili malinký bar Owl & Rooster, kde jsem si s majitelem popovídal o produktech Martina Žufánka, jelikož se jeho barový displej pyšnil nejen ginem OMG, ale také čtyřmi dalšími pálenkami z Žufánkovy produkce. Bylo moc hezké vidět, že kvalitní české destiláty si dokážou najít cestu klidně přes celý svět. Výlet na Hokkaidó jsme zakončili vskutku velkolepou večeří grilovaných mořských plodů nachytaných v místním zálivu Išikari. Na gril se postupně dostaly krevety, hřebenatky, mořští šneci, ryby, krabi, ale i zelenina, houby a nakonec i pár plátků japonského hovězího wagyu. Nacpaní a šťastní jsme šli brzy spát, protože další ráno nás čekal časný start.

Město Sendai a destilérie Miyagikyo

Ze Sappora jsme se totiž opět letadlem přesunuli do města Sendai, ležícího na ostrově Honšú, asi 300 kilometrů severně od Tokia. Po zhruba hodinovém letu jsme nasedli do mikrobusu a vyrazili rovnou na cestu za dalším dobrodružstvím. Po cestě jsem se dozvěděl, že místní letiště včetně velké části předměstí města bylo zničeno vlnou tsunami v roce 2011. Byla to ta stejná vlna, která poškodila jadernou elektrárnu v nedaleké Fukušimě. Skrze už opravené předměstí a mezi rýžovými poli náš mikrobus prokličkoval a vyrazil k horám více do vnitrozemí. Na oběd jsme zastavili trochu překvapivě v pizzerii na úpatí hor vzpínajících se za městem. Pizzerie L’Albero využívá pouze produkty místní výroby, zelenina se sklízí jen pár kilometrů od restaurace a jako jediné živočišné ingredience se používají vejce a mléčné výrobky. Sám šéfkuchař byl na stáži v Itálii, aby se naučil dělat pizzu podle tradičních postupů. Bylo velmi zajímavé a dobré ochutnat skvělou italskou pizzu udělanou s japonskou zeleninou a přístupem.

Popojeli jsme ještě pár kilometrů dál do hor, abychom dorazili k destilérii Miyagikyo. Ze zeleně vykukující cihlové stavby zpočátku vypadaly nenápadně, když jsme ale vystoupili, už na první pohled bylo znát, že tato destilérka je mnohem větší než její předchůdce v Yoichi. Pan Taketsuru, zakladatel značky Nikka, svou druhou palírnu založil v roce 1969 po 3 letech hledání ideálního místa. Dozvěděli jsme se také, že budovy byly stavěny tak, aby bylo vykáceno co nejméně stromů a byl co nejvíce zachován ráz místní přírody. 

Naše soukromá exkurze začala u průzračného potoka, ze kterého se bere veškerá voda potřebná k výrobě. Ani bych se nedivil, kdybych v potoce viděl raky, jak byla voda čistá a dobrá. Mohli jsme také ocenit oba kolonové destilační přístroje sestrojené ve Skotsku v letech 1963 a 1966, jenž jsou používány na destilaci základů pro obilnou whisky, Nikka Coffey Gin a Nikka Coffey Vodku. Zajímavostí pro nás bylo, že jsou to dvě ze čtyř dodnes fungujících destilačních kolon tohoto typu na celém světě. 

Kotle na výrobu sladových whisky byly tady oproti Yoichi už zahřívány párou a i tvar samotných kotlů byl trochu rozdílný. Bylo zajímavé se dozvědět o rozdílech ve výrobě obou palíren vlastněných stejnou značkou a z jakých důvodů tomu tak je. Sám jsem chvíli uvažoval nad tím, jak jedna značka dokáže být velmi tradiční a současně velmi pokroková a moderní. Opět jsme prošli celý proces výroby, včetně opravny sudů a skladovacích hal, a po cestě pokládali zvídavé otázky a zkoušeli, co nám výrobci všechno prozradí. 

Celá destilérie je opravdu protkaná krásně udržovanými stromy a keři, včetně malého jezírka uprostřed. V Miyagikyo nás ještě čekala ještě zkušenost s mícháním whisky. Dostali jsme prostor během jedné hodiny zkusit namíchat svou vlastní whisky Nikka. K dispozici jsme měli jednu obilnou whisky a čtyři sladové whisky z Miyagikyo i z Yoichi různých chuťových charakterů v síle 55 %. Byla to moje první zkušenost s mícháním whisky. Ochutnával jsem, míchal jsem a dal jsem spíš na intuici. Svůj výsledek jsem si pak pojmenoval japonským překladem slova „harmonie“ a nalahvoval v necelých dvou decilitrech a musím říct, že s výsledkem jsem velmi spokojen. 

Večer nás čekalo karaoke a asi je dobré, že jsme se dali na kariéru barmanů. Jako zpěváci bychom si asi na chleba nevydělali. V hotelovém baru jsme pak mimo program zkusili ochutnat whisky od značky Suntory, a to konkrétně vzorky Hibiki 21y a Yamazaki 18y. 

Po vyspání a vstřebání všech zážitků jsme ráno vyrazili na vlakové nádraží. Vybrali jsme si v jednom z obchodů oběd v krabičce a posléze už jsme na nástupišti našli místo, kde zastaví konkrétní vagon s našimi místenkami. Přijel šinkansen a my nastoupili na svou jízdu do Tokia. Do dnešního dne jsem uchvácen tou rychlostí a tichem. Za okny nám svištěla rýžová pole a krajina se míhala jak ve zrychleném filmu. Obecně se v Japonsku v dopravních prostředcích mlčí nebo se mluví jen velmi potichu a v kontrastu s rychlostí supervlaku to zanechá ještě hlubší dojem. Něco přes 300 kilometrů do Tokia jsme zvládli za hodinu a půl.

Poslední dny v metropoli

Poslední den oficiálního programu jsme strávili ve čtvrti Šibuja, kde se nachází známý nejrušnější přechod přes křižovatku na světě. Pár hodin volna po příjezdu do Tokia jsme my čtyři výherci bez průvodců využili k procházce po okolí a hledání restaurace, kde připravují extrémně nadýchané palačinky. Nakonec se nám to podařilo, ale jako na všechno, co je v Japonsku populární, i na palačinky jsme si museli počkat. Zhruba půl hodiny na stůl a dalších 45 minut na samotné jídlo. 

I když nejsem úplně dezertový typ, tak tyto palačinky byly jako obláček a opravdu se vyplatilo si na ně počkat. Večer nás kromě závěrečné večeře s našimi průvodci v izakaja restauraci čekala návštěva několika místních barů. Společnost Small Axe si ve čtvrti Šibuja vybudovala silnou základnu celkem čtyř barů, které jsou od sebe vzáleny vždy jen pár minut chůze. Podařilo se nám navštívit maličký bar Trench, který má kapacitu pouze 13 hostů a působí opravdu útulně, poněkud větší Triad, a nakonec po seznámení s panem majitelem jsme byli pozváni i do prvního baru Tram. Rozloučili jsme se s našimi průvodci, paní Emiko a panem Daichim, kteří se o nás trpělivě starali po celý týden, poděkovali jsme za veškerou jejich péči a šli si lehnout.

S Danielem jsme se už před cestou domluvili, že si svůj pobyt v Japonsku prodloužíme o dvě noci a těch pár dnů navíc strávíme trochu bližším zkoumáním Tokia. Následující den jsme tedy ze čtvrti Šibuja převezli svá zavazadla do nedaleké čtvrti Šindžuku a vyrazili za památkami. Ze všeho nejdřív jsme šli projít zahrady u císařského paláce, které v centru města vytváří ohromný park. Krásný únik z pulzujícího města do oázy klidu a ticha jsme ocenili i přesto, že samotný císařský palác jsme bohužel ani nespatřili, jelikož se nachází v uzavřené části zahrad a prohlídky jsou vyprodané na měsíce dopředu.

Další zastávkou byla vyhlídka z nejvyšší budovy v celém Japonsku, Tokyo Sky Tree. Základní vyhlídka je ve výšce 350 metrů a pokud si připlatíte, můžete se na město podívat i z výšky 450 metrů, přičemž nejvyšší bod věže se nachází v 634 metrech. Ani z výšky 350 metrů nelze dohlédnout tam, kde toto nejlidnatější město na světě končí. Masa betonu a asfaltu, protkaná stromy a parky, která se pod námi rozprostřela, nám dala zase trochu jinou perspektivu. 

V obchodním domě nacházejícím se pod věží jsme nakoupili pár suvenýrů a užili si královskou hostinu japonského rychlého občerstvení. Na večer jsme se potom rozhodli vyrazit do baru SG Club. Prostor baru v sobě skrývá dva koncepty, uvolněnější přízemní Guzzle a trochu formálnější, sofistikovanější Sip v suterénu. Rozdílná barová menu poskytují opravdu mnoho kombinací k vyzkoušení. K drinku si je možné objednat také malé snacky připravené ve vedlejším bistru, které spadá pod stejnou společnost. A jak jsme zjistili až na úplný závěr, tak v prvním patře je ještě soukromý doutníkový klub. Mým největším zážitkem bylo ochutnat variaci na Negroni koktejl s příchutí soba nudlí a úplně nejlepší popcorn s čerstvě nastrouhaným černým lanýžem, který mě celkem překvapivě nestál polovinu výplaty.

Předpověď počasí na další den už byla bez slunce, a tak jsme si hlavně přáli, aby moc nepršelo, jelikož k prozkoumání toho bylo ještě opravdu mnoho. Hned ráno jsme vyrazili na rybí tržnici, kterou jsem v prvních dnech úspěšně propásnul, a jsem velmi vděčný, že jsme s Danielem vyrazili. Ochutnali jsme japonskou ústřici, wagyu špíz, tři druhy saké a horu ryb a mořských plodů, jejichž čerstvost mě nepřestávala fascinovat. 

V malých stáncích jsme pozorovali, jak prodejci připravují a krájí svoje zboží téměř na dosah našich rukou. Mimo masa zde jsou samozřejmě stánky s jahodami a dalším ovocem, ale také s nádobím, suvenýry nebo čajem. Byl čas vyrazit dál. V pošmourném počasí nás napadlo, že bychom mohli navštívit park a Národní muzeum ve čtvrti Ueno. Jak jsme procházeli park, zjistili jsme, že mimo muzea se zde nachází i zoologická zahrada, kde chovají pandy. Umění dostalo pro tentokrát košem a my jsme vyrazili poprvé v životě spatřit černobílé huňaté medvídky. Pandy byly samozřejmě tím největším lákadlem v celé zahradě, ale pozorovali jsme také další zvířata. Stihli jsme zahradu projít tak tak, než začalo pořádně pršet. 

Plán byl ale neúprosný a bohužel jsme v Tokiu nemohli strávit více času, takže trochu promočení jsme dorazili na ulici, kde se prodává pouze kuchyňské vybavení. Dostali jsme doporučení od jednoho z michelinských šéfkuchařů, že právě zde se nachází ty nejlepší obchody s japonskými noži. Konkrétně obchod Kama-Asa je populární jak u oceňovaných kuchařů, tak barmanů. Trochu neslušně jsme přišli jen chvíli před zavírací hodinou, ale prodejci nás ujistili, že to nevadí a určitě stihneme i nákup. 

Po obchodě s barmanským vybavením, který jsme navštívili na začátku našeho putování, byl tento obchod s noži druhým rájem. V obchodě se nacházelo několik prodejců a každý z nich se věnoval jednomu nebo dvěma zákazníkům a pomáhali vybrat ten nejlepší kousek. I my jsme museli odpovědět na otázky, na co budeme nůž používat, jakou máme představu, jestli máme už nějakou zkušenost s japonskými noži a jestli víme, jak se o takový nůž správně starat. Moc hezky jsme si popovídali a prohlédli několik opravdu krásných kousků. Postupně jsme si s Danielem vybrali své favority a bylo nám nabídnuto, že bezplatně mohou vyrýt naše jména do čepelí námi vybraných nožů, což jsme samozřejmě s vděkem přijali. Celí nadšení jsme pak vyrazili vstříc večernímu programu.

Vrátili jsme se do čtvrti Ginza, abychom se pozdravili a současně rozloučili se známými v Bulgari baru. Na rozloučenou jsme dostali ochutnávku Nikka Taketsuru Pure Malt 25y a mohlo by se zdát, že by večer už nemohl být lepší. Opak byl ale pravdou. Zmínili jsme se totiž, že bychom chtěli navštívit i velmi populární High Five bar. Neuplynulo ani pár minut a šéfbarman Yas nás přišel informovat, že pokud bychom chtěli, tak nám právě zarezervoval dvě místa přímo na baru, ale vzhledem k dalším rezervacím by bylo nutné vyrazit hned. 

Neváhali jsme a využili jsme příležitosti. Sám Yas nás doprovodil z Bulgari až před vchod do High Five baru a řekl, že pro jistotu ještě pár minut počká, pokud bychom se z jakéhokoliv důvodu neusadili, a v tom případě by nám doporučil jiný bar v okolí. Tento moment byl potvrzením toho, že japonská pohostinnost patří k těm úplně nejlepším na světě. Bar High Five je tradiční japonský bar, kde pro hosty míchá pouze jeden barman, respektive barmanka a ostatní zaměstnanci se starají o to, aby vše plynulo jako dobře namazaný stroj. 

Samotná barmanka se téměř s nikým nebavila a bylo vidět naprosté soustředění na každý drink, který tvořila. Vždy jeden za druhým. Dva lidé pak objednávali koktejly u hostů, nosili objednávky, připravovali potřebné láhve a ty nepotřebné opět uklízeli na své místo. Dalším člověkem byl muž u myčky, který téměř konstantně umýval skleničky i použité barmanské vybavení. K našemu velkému překvapení právě u myčky byl sám pan Ueno, majitel baru a muž, který je jednou z hlavních osobností popularizace japonského barmanství v západním světě. Sám vtipem tvrdil, že on už je jen tváří podniku, ale že hlavní hybnou silou je právě barmanka Kaori. V baru neexistuje menu, takže objednáváte podle své nálady, chuti, oblíbených ingrediencí a nebo si můžete nechat namíchat některý z klasických koktejlů, které jsou připravovány s pověstnou japonskou precizností. 

Před poslední nocí jsme ještě stihli návštěvu restaurace specializující se na japonský ramen a opravdu mohu potvrdit, že je to jedno z jídel, které byste v Japonsku měli určitě ochutnat. Navíc existuje několik různých druhů a i každá část země má svou vlastní úpravu tohoto pokrmu. Ramen je u lokálních opravdu populární pro svou variabilitu, rychlost přípravy a cenu. Během našeho putování jsme si všimli, že na ulicích jsou i automaty, ve kterých si můžete ramen sestavit a koupit.

Své poslední ráno jsme strávili balením, zabezpečováním zakoupených lahví, převažováním zavazadel a vztekáním se nad tím, jak malé kufry máme. Po check outu jsme poprosili recepční hotelu, aby nám přes den pohlídali bagáž, protože náš let byl až těsně po půlnoci. První zastávka posledního dne byla v pražírně, kde jsme si vychutnali a zakoupili výbornou kávu. Filtrovaná káva i espresso bylo chuťově naprosto famózní a schválené i mým italským doprovodem. 

Na oběd jsme našli další místo, kde bylo nutné si na usazení chvíli počkat. Ale opět jsem nelitoval. Ochutnali jsme totiž další tradiční japonské jídlo okonomiyaki, což je základ z vajec, zelí a mouky, smažící se přímo před vámi. Tuto palačinku na slano můžete ozdobit až 5 různými přísadami. Nakonec je pomazaná sojovou omáčkou a podrobená sušenými plátky tuňáka. Já sám jsem zvolil variantu s mořskými plody. Najezení jsme pak vyrazili prohlédnout uličky Takeshita a Harajuku, kde se prodává móda populární u mladých Japonců. Sami jsme spíše prohlíželi a divili se, co vše je možné zde zakoupit. V naprostém kontrastu s ulicemi plnými obchodů s oblečením byla návštěva šintoistické svatyně Meiji Jingu. Stačilo projít obří branou torii a jako bychom se ocitli na úplně jiném místě. Klid a ticho nás obestřelo po pár krocích mezi stromy obklopujícími svatyni. 

Po uklidnění ducha jsme vyrazili ochutnat japonské pivo. Našli jsme pivnici čepující několik druhů a značek japonského craftového piva. K výběru byly všechny možné druhy od ležáků po stouty. A místní lednice byla naplněna ještě dalšími krásně zdobenými plechovkami a lahvemi k podání přímo v pivnici a nebo k zakoupení „na doma“. Jako zástupce pivního národa jsem shledal a potvrdil, že i pivo Japonci umí. 

Na úplný závěr nás čekala ještě návštěva baru Ben Fiddich. Další unikátní bar, kde si bez rezervace člověk nesedne, je vlastněný Hiroyasu Kayamou. Kayama vlastní také farmu o velikosti fotbalového hřiště asi 90 kilometrů od Tokia, kde pěstuje nejrůznější bylinky, ovoce a zeleninu. Tyto produkty pak sklízí a převáží do baru, kde s nimi dál pracuje ve všech možných podobách. Sám je hvězdou svého baru a k ruce má další tři zaměstnance starající se o všech 17 hostů, kteří se do baru vejdou. My jsme měli štěstí, že jsme seděli přímo před panem Kayamou a velmi ochotně nám představoval pro nás neznámé bylinky, větvičky, a dával ochutnat nebo ovonět vše, co nás zaujalo. Opět v baru nenajdete žádné menu, a tak záleží na vaší chuti a ingrediencích, které jsou zrovna k dispozici. Naprosto fascinující kombinace chutí nás okouzlily a byli jsme nadšeni z každého drinku, který jsme tu ochutnali. Vrcholem bylo, když pan Kayama z několika dóz se sušenými ingrediencemi a alkoholu vytvořil variaci na likér Campari, který chutnal téměř totožně, ale čerstvěji. Na rozloučení jsme si připili Jelínkovou slivovicí, kterou jsme v baru objevili, a pan Kayama se mi svěřil, že je to jeho nejoblíbenější český destilát.

To už bylo na čase, abychom s Danielem vyrazili zpět do hotelu pro zavazadla, objednali taxi a vydali se na letiště. Cestu zpět jsme měli společnou až do Dubaje, kde jsme se rozloučili a shodli se, že tento výlet nám oběma změnil život a určitě bychom se do Japonska rádi někdy vrátili. 

Je těžké vypíchnout, jestli pro mě bylo něco úplně nejlepší. Myslím, že celý tento výlet byl opravdu ta nejlepší výhra, která mě mohla potkat. Náhled do umění japonské pohostinnosti, možnost ochutnat místní kuchyni a aspoň na chvíli okusit, jakým způsobem to v Japonsku funguje, byl velký zážitek, ze kterého budu čerpat ještě několik dalších let. A už teď přemýšlím, kdy bych se mohl do Japonska podívat znovu.