Ve chvíli, kdy v polovině minulého roku oznámila společnost Beam Suntory, že v důsledku nedostatku zásob patřičně dlouho zrajících destilátů nejprve omezí a posléze přeruší na dobu přibližně deseti let výrobu sedmnáctileté Suntory Hibiki, rozdělil se tábor jejích příznivců na dvě části. Ti, kteří ji s požitkem pili, zkoprněli a vyplenili obchody. Sběratelé - přirozeně - zbystřili pozornost a pustili se do inventury svých sbírek, protože bylo jasné, že cena půjde nahoru. Samozřejmě se nemýlili. Běžné zdroje konstatují suše: „Hard to find whisky.“, tedy: „Těžko se shání.“
Cena na trhu - ať už v důsledku rychle se ztenčujícího počtu dostupných láhví, ať už ovlivněná zahraničními aukcemi - se pohybuje v závislosti na jeho bonitě. Už jsem ji viděl i za bezmála - v přepočtu - dvacet tisíc korun. Je to snad tím, že ji proslavil Bill Murray v báječném filmu Lost in Translation, tedy Ztracen v překladu (vzpomínáte, jak ho mladý japonský režisér reklamního šotu nutil, aby do úmoru opakoval „It´s Suntory time!“?), nebo snad tím, že je tomu právě třicet let, co spatřila světlo světa?
Suntory poslala svou vlajkovou loď do světa v pečlivě modelovaném kabátě. Dvacet čtyři vertikální fazety zastupují čtyřiadvacet sezón prastarého japonského kalendáře „Sekki“ a etiketa je vytištěna na „washi, japonském papíru, jehož metodu zpracování prohlásilo UNESCO nehmotným kulturním dědictvím.
