Víte, v čem se liší sekt a šampaňské?

24. 11. 2014

Mnoho lidí si plete sekt se šampaňským. Rozdíl je nejen v původu, ale také v chuti. Sekt je v porovnání s pravým francouzským šampaňským sladší a můžete si ho dopřát téměř kdykoli. Rozdíl v ceně je ale markantní.

Poloslepý mnich Dom Perignon bloudí spletí chodeb klášterních vinných sklepů, které spravuje. Píše se rok 1668. Vybírá láhve, které by se měly tuto zimu vypít. Umírá zvědavostí, jak se osvědčily jeho korkové zátky, kterými nahradil špalíčky dřeva omotané provázkem. Pár beden ale ve sklepích zapomene. Když je po nějaké době objeví a otevře, korkový špunt vyletí z láhve jako čert z krabičky a perličky oxidu uhličitého se vyvalí ven.

A přesně takhle se zrodily první bublinky. Alespoň podle legendy, kterou dodnes hlásá do světa jedna z největších firem na výrobu šampaňského Moet & Chandon. Hrabě Chandon, její zakladatel, koupil v polovině devatenáctého století válkou zpustlé opatství Hautvillers. Tedy to, kde Dom Perignon pěnivý vynález objevil a po zbytek života zušlechťoval.

Není sekt jako šampaňské

Rozhodně si nepleťte šampaňské se sektem nebo perlivým vínem, i když chutnají podobně. Na etiketě běžného sektu nenajdete o šampaňském ani zmínku. Pravé šampaňské pochází pouze z oblasti Champagne, která leží asi sto kilometrů východně od Paříže. Tento název je chráněný a plně respektovaný. Jiná perlivá vína se tak označovat nesmějí, i kdyby chutnala úplně stejně.

Vinnou révu sem před téměř dvěma tisíci lety zatáhly římské legie, které si tu zakládaly vojenské tábory – campania. Od toho vzniklo francouzské slovo champaign a dalo jméno celé oblasti. Dnes tady ve sklepích vyzraje asi 180 milionů lahví šumivého zlata ročně. Sběr hroznů začíná v polovině října a trvá pouhý jeden týden. Na láhev nejlevnějšího šampaňského vám vystačí tisícovka, ale cena se klidně může vyšplhat i na šedesát tisíc korun.

Bílé je vlastně červené

Jak šampaňské skutečně vzniklo? Kruté zimy v Champagni způsobily, že chlad zastavil v nádobách proces kvašení. Když se pak víno trochu zahřálo, kvasný proces se spustil nanovo a nechtěně se vytvořil oxid uhličitý. Podle Angličanů se ale všechno odehrálo jinak.

Když prý v 17. století dopravili angličtí kupci velké zásoby francouzského vína do Londýna, hostinští je stáčeli do lahví se silným sklem. Na rozdíl od francouzských vinařů používali k zátkování korek, který bránil úniku oxidu uhličitého. V teplejším prostředí útulných přístavních hospůdek pak nezkvašené cukry proměnily víno v šampaňské.

Ať je pravda kdekoli, slavný mnich Dom Perignon nesmazatelně zasáhl do historie vinných bublinek. Jako první začal experimentovat s míšením vín z různých vinic a ročníků. Jeho nejpřevratnějším vynálezem ale zůstává proces šetrného lisování, při němž se z modrých hroznů získává svěží bílé víno, aniž se do něj uvolňuje červené barvivo.

Cukr a brut

Francouzi ze šampaňského zpočátku moc nadšení nebyli. Na začátku devatenáctého století přišel zlom. Nicole-Barbe Clicquotová, vdova po vinaři, potřebovala rychle sehnat peníze. Tajně propašovala třináct tisíc svých nejlepších lahví k ruskému carovi, kterému její nápoj zachutnal. Mocný vladař potom vychvaloval bublající víno po celé Evropě. Určitě si ale nepředstavujte, že tehdejší šlechta nasávala něco na způsob dnešního sektu. Původní šampaňské bylo obzvlášť sladkým kazičem zubů, takže i přes svou vzrůstající popularitu zdaleka nepřirostlo k srdci každému.

Proto v roce 1874 vyrobila firma Pommery první suché šampaňské zvané brut, které si definitivně podmanilo celý svět. Do Čech doputovalo až na začátku dvacátého století na popud hraběte Gallase. Protože bylo neuvěřitelně drahé, začali ho místní vinaři postupně napodobovat.

První domácí sekt se zrodil v Bzenci, kde jeho výrobu zavedl francouzský šlechtic, dobře znalý šampaňské technologie. Špunt z první láhve dnes nejznámější plzeňské Bohemky vyletěl na počest amerických osvoboditelů až na konci druhé světové války.