Skotsko 2024: Whisky report z tour po palírnách

Poprvé jsme se s partou přátel vydali za whisky v roce 2014, a tak byl letošní výjezd vlastně jubilejním desátým. Ačkoliv, pravda, během pandemie jsme byli nuceni vynechat. Nicméně stále je to již deset let od okamžiku, kde jsme poprvé vyrazili objevovat krásy palíren a vzdělávat se.

Pro letošní rok jsme naplánovali, stejně jako loni, opět Skotsko. No není se moc čemu divit. Pokud chce člověk do tradiční palírny whisky, je Skotsko prostě jednička. Spolu s Irskem je to navíc pro Čecha relativně dostupná země, kam se letadlem dostanete za pár hodin. Během šesti dnů jsme měli na seznamu 12 palíren a dvě více než zajímavá setkání - s Davidem Stewartem a Alanem Winchesterem. V následujících týdnech vás v magazínu Alkohol.cz bude čekat report z naší cesty hezky den po dni. 

Přípravy na cestu

Jak už jsem psal v některých svých předchozích reportech a článcích, opět si dovolím zdůraznit přípravu a plánování. Třeba je to i otázka osobních preferencí, možná raději volíte spontánnější cestování, ale mně se vždy vyplatilo vše dopředu domluvit, zabookovat, tak trochu to nalajnovat. Navíc v některých lokalitách nemusí být dostatek ubytovacích kapacit, hospody mohou být večer překvapivě plné a prohlídky palíren také neprobíhají zrovna 10x za den, obzvláště ty podrobnější. První obrysy tak červencový výjezd dostal již počátkem dubna (a klidně to mohlo být i dříve, v plné sezóně ubytovacích kapacit ubývá rychle).

DEN 1: Z postele až do palírny (Glen Garioch a Glenglassaugh)

Jak by se vám vstávalo, kdybyste věděli, že za nějakých 10 hodin budete mít prohlídku v palírně Glen Garioch? Mně osobně krásně, a to navzdory času 03:30 na budíku. Letos jsme zvolili let přes Amsterdam až do Aberdeenu. Přímým letem se sice dostanete do Edinburghu, ale tam jsme byli loni a 3hodinová cesta odtud na sever je prostě dlouhá. Glen Garioch je z letiště v Aberdeenu jen 20 minut, a tak jsme měli naplánovanou tour už ve 12:30. 

No a co, že bylo půl páté ráno, uvítací dram na letišti v Praze musel proběhnout, a tak jsme si před terminálem připili stylově GlenDronachem 21! Mňam! Už tu chvíli jsem tušil, že ten den už nic lepšího pít nebudu; je to skvostné pití! 

Po šesté už jsme seděli v letadle. Na přestup v Amsterdamu jsme měli jen 40 minut, což je poměrně málo. Raději jsem před koupí letenek volal do KLM, zda je to ok a stihneme. Ti mi řekli, že 40 minut je pro letiště v Amsteru úplné minimum, aby mohli vůbec takto prodat letenky, a že tedy stihnout to jít musí. Pokud bychom náhodou nestihli, ubezpečili mě, že budeme posazeni na další let KLM, který trochu překvapivě odlétal snad hodinu po tom našem. A kdyby byl náhodou plný, tak ještě ten den letí další lety a zkrátka by nás někam posadili. Takže jsme letenky takhle koupili a doufali… 

Asi to už znovu neuděláme. Trvalo nějakou dobu jen dostat se z letadla, pak 20minutový ranní běh přes Schiphol, čůrky na zádech, žádné pivko na letišti… Nic, co by si člověk pro úvod dovolené vysnil. Ale let jsme stihli! Tedy, my ano. Ne tak naše zavazadla. Po příletu do Aberdeenu a chvilce zírání na pás se zavazadly nám došlo, že kufry byly pomalé a jsou pořád v Amstru. Naštěstí odletěly tím dalším letem a časovou rezervu jsme měli. A tak jsme první hodiny po příletu strávili na letišti čekáním na bagáž.

Mezitím jsme si alespoň došli půjčit auto. Letiště v Aberdeenu je opravdu malinké a pro auto si v klidu dojdete za 5 minut. 

Glen Garioch s policejním dozorem

Na webu psali, že v palírně je i snackbar s možností dát si kafe a něco zakousnout. S tím jsme tedy počítali a nakonec (po tom všem) odjeli zavčas do městečka Oldmeldrum, kde se nachází nejstarší palírna ve Speyside. Bohužel jsme po příjezdu zjistili, že žádný snack bar v provozu není a nabídnout nám mohou jen kávu z automatu. To bylo trochu zklamání hned na úvod, protože s nějakým lehkým obědem jsme počítali. Paní nás poslala kousek od palírny do obchodu, kde jsme si koupili nějaké sendviče.

Průvodkyně byla milá a původně prý dělala policistku. To mě asi nakonec připravilo o whisky na první štaci, protože když jsem řekl, že z palírny řídím já, automaticky mi připravila místo degustace v závěru lahvičky (tzv. driving kit - sada miniatur, kam si řidič vzorky odlije, aby si whisky mohl dát třeba večer). Trval jsem na tom, že budu pít, protože mám po prohlídce dost času vystřízlivět a nejedeme hned, ale byla neoblomná a pořád se oháněla „zero“ tolerancí. 

Ačkoliv ve Skotsku není nulová tolerance (povoleno je 0,22 promile v dechu a 0,5 promile v krvi), všude vám to s klidem podsouvají a nechtějí o pití a řízení slyšet. Pro mě to byl zdvižený prst, příště holt „nikdo neřídí“. O pití či nepití si rozhoduji sám a případný postih jde za mnou, pomyslel jsem si. V programu výjezdu jsem záměrně dělal časová okénka, aby řidič vždy stihl vystřízlivět, a vezli jsme si alkohol tester, abychom přesně věděli, kdy můžeme zase vyrazit. Rozhodně nebylo v plánu porušovat pravidla nebo řídit v opilosti. V dalších palírnách jsme raději vždy řekli, že nikdo neřídí. Navíc, to jen tak mimochodem a tím nepodporuji pití za volantem: snad nikdy jsem nezažil ve Skotsku policejní hlídku, která by stála u cesty a kontrolovala řidiče. No tak asi tolik k řízení a pití.

O palírně Glen Garioch

Glen Garioch je opravdu malá palírnička s kapacitou zhruba milion litrů čistého alkoholu za rok. Pro porovnání, největší palírny Glenlivet a Glenfiddich mají přes 20 milionů. Bohužel jsme palírnu zastihli v tzv. silent season, tedy v období, kdy zařízení prochází každoroční údržbou, mytím a případnými opravami. Silent season má každá palírna jindy a většinou to lze zjistit dopředu. Nevýhodou je, že palírnu nepoznáte v procesu, tedy neucítíte vůni zápary ani zkvašeného rmutu, neohřejete se ve stillhousu ani neuvidíte protékat newmake spirit safem. Ale zase se třeba podíváte dovnitř kilnu… 

Palírna Glen Garioch byla založena v roce 1797 bratry Mansonovými. Následně se tu vystřídalo mnoho vlastníků a během druhé světové války byla palírna několik let uzavřena. V roce 1968 musela stopnout provoz kvůli drastickému suchu a vyschnutí zdroje vody, což je na Skotsko poněkud nezvyklé. Dlouhé 4 roky trvalo, než se vedení rozhodlo najít nový zdroj. „Digger“ Grant ho objevil na farmě Coutens, zhruba míli od palírny. Od té doby se o vodu spolehlivě stará „The Silent Spring of the Coutens Farm“.

V 70. letech tu se vzrůstající spotřebou energie začali část tepla využívat k vytápění skleníků. Kdo by si nedal třeba rajče, okurku nebo lilek z produkce Glen Garioch, co?

V palírně až do roku 1993 provozovali vlastní sladovnu, pak od toho, jako mnoho jiných, upustili. Po převzetí společností Beam Suntory se ale dočkali investice 6 milionů liber do produkce a obnovy vlastního sladování. Posledních pár let tedy podlahy sladovny opět slouží původnímu účelu. Soběstační samozřejmě nejsou a svůj slad míchají s nakupovaným. Do roku 1995 zde vyráběli whisky z nakuřovaného sladu, po dvouleté promlce ve výrobě pak začali produkovat již pouze nenakouřené single malty.

Zajímavostí je, že v Glen Garioch stále používají kotle s přímým ohřevem ohněm rozdělaným pod kotlem, což je tradiční a dnes již prakticky není k vidění (Tuším, že dalšími jsou ještě Glenfarclas a snad Laphroaig? Nejsem si jist.).

Prohlídka byla zajímavá a paní policistka podala vyčerpávající info. V závěru jsme se vrátili do návštěvnického centra na degustaci a postupně mohli ochutnat klasickou Founder’s Reserve, 12letou variantu a nakonec 16letou Renaissance Chapter II, která zrála v kombinaci sudů po bourbonu a po mixu sherry sudů - za mě jasný vítěz.

Na úvod našeho výjezdu to byla příjemná zastávka, palírna je krásně zasazená ve starém městě a značka Glen Garioch má mé sympatie. Degustační vzorky přímo v palírně mě osobně moc neoslovily, nicméně 15letá sudovka po sherry Oloroso doma na polici mi bude vyvolávat krásné vzpomínky.

Glenglassaugh: Díky Brown Formani!

Následoval přejezd až k pobřeží do palírny Glenglassaugh. Ta úplně původně v plánu nebyla, ale díky českému zastoupení Brown Forman jsme si mohli střihnout nádhernou tour.

Návštěvnické centrum palírny je zavřené, ale po předchozí domluvě se nějakým způsobem dá domluvit tour za 95 liber, což není zrovna málo. Sraz s průvodkyní Emmou jsme měli ve zrekonstruované Craigmills Cottage. Ta nese jméno podle mlýna, který zde kdysi fungoval. Nutno říci, že prostory byly nádherně zrekonstruované a celkem pěkně v duchu nové core range (v roce 2023 došlo ke kompletnímu překopání základní řady Glenglassaugh a rovněž k redesignu lahví). 

Moderně zařízená „chata“ v plážovém stylu ve světlých barvách v podstatě nahrazuje původní malé visitor centrum. To již nefunguje, ale údajně bylo skutečně malé a nepěkné, a tak se pro účely návštěv palírny zrekonstruovala právě Craigmills Cottage. Nejprve jsme dostali welcome drink založený na Glenglassaugh Sandend. Emma nám vyprávěla o historii palírny a zatímco jsme se osvěžili, dostali jsme darem každý z nás láhev Glenglassaugh 12. Páni, moc milé překvapení!

Poté jsme vzali piknikový koš a krátkou procházkou od palírny z kopce dolů došli pěšinkou až na pláž, kde jsme vybalili sklenky a láhev Sandend. To je novinka, kterou palírna představila právě po překopání své core range. Whisky bez udání věku nás velmi příjemně překvapila. Na to, že jde o kousek ze základní řady, je lahvována v nezvyklých 50,5 % a přináší s sebou příjemnou ovocnost a takový mix mořského vánku a tropického ovoce. No degustovali jsme na pláži, takže kdo ví, jak je to s tím mořským vánkem, ale v tu chvíli to bylo fuk. Užívali jsme si výjimečný okamžik… 

Emma nám vysvětlila, že designové „vlnky“ na láhvi vlastně nepředstavují mořské vlny, nýbrž tvar písečných „mini dun“, které vítr a moře na místní pláži vytváří z písku. Naproti přes pláž se zase nachází vesnička Sandend, po které se whisky jmenuje… Krásná velká pláž s jemňoučkým pískem vybízela ke koupeli, ale na to nebyl čas. Užili jsme si ještě pár doušků whisky a pomalu se vrátili do palírny. Následovala kompletní tour. 

O palírně Glenglassaugh

Glenglassaugh byla 22 let zavřená (od roku 1986 do roku 2008) a vypadalo to, že už nikdy produkci neobnoví. Sladový destilát z této palírny neměli blendeři právě v oblibě, údajně byl příliš specifický, svérázný, a nesnadno se míchal s dalšími whiskami. Jelikož v 80. letech byl trh whisky stále tvořen z drtivé většiny míchanými whiskami, byl to problém. Naštěstí se do hry přimotal člověk z firmy William Grant & Sons, který spolu se společností Scaent Group palírnu v roce 2008 přeci jen znovu uvedl do provozu. O 4 roky později bylo otevřeno návštěvnické centrum (ano, to malé ošklivé) a vydána první láhev z nové produkce - Glenglassaugh Revival (čili snadno si spočítáme, že šlo o velmi mladou 3-4 letou whisky). Postupně pak byly představeny ještě Evolution a kouřová Torfa, které tak na dlouhou dobu utvořily základní řadu palírny. 

V roce 2013 byla palírna prodána BenRiach Company, a tak se o místní whisky na nějakou dobu staral legendární Billy Walker. Nebylo to však na dlouho, již o 3 roky později palírna opět změnila majitele, když ji koupila americká firma Brown Forman, která je majitelem dodnes. V portfoliu má rovněž palírny GlenDronach a BenRiach a o všechny tyto single malty se dnes stará zkušená Rachel Barrie.

V rámci samotné tour jsme mohli omrknout 100 let starý mlýn Porteus, nechyběla opět zmínka o velšanovi Ronnie Leem, který je jediným v zemi, kdo se stará o údržbu těchto mlýnů. Ve skladu nás zaujal 200 let starý raritní Massandra cask, tedy sud po ukrajinském víně. Po dostatečné inhalaci andělských odparů jsme se vrátili do Craigmills Cottage, kde nás čekala degustace. A složení bylo nádherné s jedním bonbónkem na závěr. 

Po nachutnání klasické Glenglassaugh 12 a kouřové whisky Portsoy jsme měli možnost vrátit se do roku 1968! Naštěstí myšleno pouze v rámci produkce palírny… Před námi totiž stála Glenglassaugh ze série The Manager’s Legacy destilovaná v roce 1968 a lahvovaná v roce 2010. Dlouhých 42 let strávila whisky v refill buttu po sherry a celkově bylo vydáno 300 lahví. Naprosto nádherný zážitek, který v závěru dne ještě umocnil naše rozněžnění. Seděli jsme v Craigmills Cottage, ve sklence 42letou single malt, za sebou dýchánek na pláži, tour palírnou… Rozpoložení nemohlo být lepší, a tak nám panák více než seděl. Řekl bych přesně to, co může doručit jen hodně stará whisky - kůže, bujón, lehce leštěnka na dřevo, rozinky, dřevo a tabák. Wow! Tohle jsou ty momenty, které se vryjí do paměti! Seděli jsme tam s přáteli a ani se nám nechtělo to dopít, nechtěli jsme, aby ten moment skončil. Chtěli jsme si ty orgie ještě trochu protáhnout.

Nechtěli jsme ale Emmu zase příliš zdržovat naším nekonečným rozjímáním, a tak jsme slušně dopili, vzali si každý láhev dvanáctky a v rychlosti nakoukli do pokojíku vedle, kde byl jakýsi shop s láhvemi. Tam si Pavel vybral Glenglassaugh 41 let ze sudů po zmiňované Massandře. Láhev destilovaná v roce 1973 byla překvapivě za směšnou cenu, tuším někde kolem 600 liber. Těžko říct, proč byla tak levná, ale údajně byla poslední, co měli k prodeji. Hmm, no nech to tam ležet.

Po tour jsme měli v plánu střízlivění, a tak jsme se vrátili dolů na pláž, pak vyšlápli na menší útesy nad pláží, užívali si výhled na Sandend a znovu probrali neskutečné zážitky z palírny. Tohle byla prostě bomba. Díky Formani!

Fiddichside Inn

Když už hodnota klesla pod 0,3 promile, vydali jsme se směr Craigellachie. Na dvě noci jsme si totiž bookli ikonické místo Fiddichside Inn. Loni jsme tam strávili alespoň večer v hospůdce, letos jsme to posunuli o kus dál. V Craigellachie jsou dvě ikonická místa - kromě našeho ubytování je to ještě Highlander Inn, hotel s krásnou restaurací nabízející velmi široký výběr whisky! Tam jsme zašli na večeři a mimo jiné poprvé vyzkoušeli Ardnahoe (o téhle palírně jsem psal v zápiscích z Islay). Pětiletá prvotina ze stejnojmenné palírny na Islay, kterou pomáhal v zárodku rozjíždět legendární Jim McEwan! A jo, bylo to fajn. Najdu si na Islay lepší lahve, ale zase nutno říct, že Ardnahoe se nemá za co stydět a těším se, co dalšího přinese do budoucna.

Ve Fiddichside Inn jsme zase měli možnost ochutnat pár whisky ze Spirit of Speyside festivalu lahvovaných přímo pro Fiddichside. Bylo to moc příjemné, zejména 11letý Linkwood po Madeiře. Velmi zvláštní byl pětiletý Mannochmore, taktéž po Madeiře. Co mě až tak nezaujalo, byl 9letý BenRiach z octave sudů po PX, tam jsem očekával mnohem více. Ve Fiddichside Inn jsme nechali jednu naší hru (The Whisky Game) a moc příjemně pokecali s Gail, která si nás z loňska pamatovala a na závěr nám ještě nalila 20letou Speyburn ze sudů po PX, taktéž exkluzivku pro festival. Tu si kluci nakonec koupili, protože ji Gail nabídla se slevou za něco málo přes sto liber. Celý zbytek výjezdu se mi pak smáli a popichovali mě, že jsem si jí taky nevzal.

Jinak, abych se možná opravil s těmi ikonickými místy, v Craigellachie je ještě neméně známý Craigellachie hotel, kde je údajně také široký výběr whisky a krásné posezení v baru, bohužel jsme tam už neměli čas zavítat.

Jak probíhaly ostatní dny Petrovy cesty?

Den 1.: Whisky report z tour po palírnách
Den 2.: Rockstar v jídelně podruhé (Glenfiddich a Balvenie)
Den 3.: Strathisla je vždycky fajn (Strathisla a Glen Moray)